Když voda odráží celý svět

Zdravím, milí čtenáři. Mám pro vás opět nějaké ty fotky. Prvních deset je z 22. října a ta poslední jedenáctá je z 30. října. Všechny jsou ale focené na té samé trase.

 A právě toho 22. října  bylo počasí, jako na jaře. Slunko svítilo, mírný větřík pofukoval a ptáci švitořili v korunách stromů. Tedy alespoň ti, co ještě neodletěli do teplých krajin. A ty výhledy. Ty přechody světla a stínu. A ty hebké nadýchané praky na obloze. Prostě nádhera. 

Tuhle fotku jsem fotila především proto, že mám ráda ten efekt, kdy je za mrakem schovaná jenom  jedna část slunce, a tak půlka krajiny je ve stínu a půlka na slunci. A tady je ta epičnost umocněná ještě tím, že prosluněná část louky začíná až za těmi stromy. Ale na té fotce je to vidět špatně. Což je škoda. Ale jinak to tam je. 

Pamatujete si ještě na takový ten keřík, co byl poprvé zveřejněn v článku V letní krajině? Tak teď na něm rostou šípky. Letos je na šípky bohatý rok. Ptáčci alespoň budou mít co zobat na nemusíme tolik přikrmovat. Tedy alespoň na začátku zimy. Pak už budou pryč. Zbývá však ještě jedna záhada. Je ten keř položivý nebo polomrtvý? 

Právě jsme se dopracovali k onomu větrolamu, za kterým je ten úchvatný rybník za větrolamem. Ten den vypadaly ty stromy tak přívětivě. Vlídné slunce ozařuje bujný a životem překypující zelený porost. V tomto výjevu je cosi úhledného a zároveň divokého. Jako anglický park o který se nikdo léta nestaral. 

Třeba v článku Rozmáčená tato lokalita vypadá, jako v pohádce O statečném kováři, když Mikeš vlezl do studny, kterou se vstupovalo do říše Černého krále. Připomíná to takový ten poslední úsek cesty, kde se bořil do toho divného bahna čí močálu. Kdo ví, co to bylo. Ale pod temně šedou oblohou a ještě k tomu všemu po roztání sněhu tak vypadají všechny krajiny. 

A tady už jsme v místech, která dala tomuto článku jméno. To je přesně ten rybník, který v tomto článku vypadá, jako sídlo bájné vodní příšery. Rybník, na jehož okraji, co je na druhé fotce zleva tady, by se daly natáčet horory. V jiném období roku zase vypadá jeden z jeho břehů, jako rozkvetlá zahrada. A všechny tyhle verze mají něco do sebe. 

Ale teď? To je zase něco úplně jiného. Když slunce svítí pod správných úhlem a nefouká žádný vítr, může vypadat nějak takto. 

Na této hladině se skutečně odráží celý svět. Každičký strom. Každičký keř. Každičký mrak. A všechno téměř v HD kvalitě. Takhle vysoké rozlišení vídáte u rybníků jen málokdy, Jsou to vzácné okamžiky. Někdy to chce prostě stihnout tu správnou vteřinu. 

Protože zhruba o tři minuty později se už obraz rozvlnil. Veškeré předchozí kouzlo odešlo do věčných lovišť. A zrodilo se nové. To když sluneční paprsky vrhaly své odlesky na rozpohybovanou vodu a zároveň ozařovalo rákosí, které v tu chvíli vypadalo téměř zelenozlatě. A to ani nemluvím o těch kouzelně nasvícených mracích na nebi. 

Na tomto místě vždycky bývala asi padesát centimetrů široká strouha s vodou, kterou jsem vždycky musela překračovat. Neměla jsem jí moc ráda. Její okraje byly dost kluzké a měkké. Ale vždycky jsem jí úspěšně zdolala. Před nějakým časem tam ale dali rouru a zasypaly ji štěrkem. čímž se tento úsek stal téměř bezbariérovým. 

A schválně říkám slovo "téměř", protože ta nevinně vypadající louka ani za mák neztratila nic ze své podmáčenosti. Ani když je horko a tři neděle v kuse neprší. Myslím, že to prostě dělá ten rybník. Já se ale naučila projít suchou nohou. Cítím se pak jako král Šumavy. Prostě jen stačí vyhmátnout, která vegetace roste na suchých místech a která na tech mokrých. A podle toho se řídit. Ale je mi jasné, že pravé bažiny jsou náročnější.

A myslím, že někdy, až bude klid, prozkoumám, kam strouha vede. Jeden konec ústí  v tomto v Zavětrolamovém rybníku Ale kde ten druhý? Naplánuju to zkoumání na dobu, až bude přes den alespoň osm pod nulou. Tím se odbourá veškerá ta lokální rasputnica na louce i v okolí strouhy. Vy se možná smějete, ale na některých místech se člověk může zabořit až po kotníky. Jednou mi tam v bahně zůstal i sandál. Když jsem ho vytáhla, byl jako prase. Ale to už je řada let.

A přišel čas se vrátit se z magického světa za větrolamem. Stačilo už jen překonat tento asi patnáct metrů široký stromový pás. Jde se tudy blbě, ale lze se tudy protáhnout docela bezpečně. A víte, že jsem si až teď uvědomila, že se tam dá nasbírat spoustu suchého dříví? Já jsem si takových věci začala všímat až letos. 

A teď poslední fotka. Fotila jsem ji v pondělí 30. října. V podstatě je to ta samá trasa, ale tady jsme téměř na jejím počátku. Nevíte, jak by se mohl jmenovat strom, který má listy ve tvaru javoru, ale jejich rub je bílý? Vlastně na tom místě roste už léta, ale tohle tajemství nikdy nebylo vyřešeno. Proto jsem se konečně poradila s umělou inteligencí a přišla jsem na to, že by mohlo jít o javor stříbrný. Podle Wikipedie pochází ze Severní Ameriky a kdysi se jeho sladká míza využívala jako zdroj cukru. V našich končinách se pěstuje jako okrasný strom.