Rozmáčená

Zdravím vás, vážení čtenáři. Já jsem se rozhodla, že tentokrát půjdu do sebe a nebudu mít pauzy mezi jednotlivými články nebudou tak dlouhé. Alespoň pro tentokrát. Asi jsem se dočkala oné tolik očekávané vzpruhy. Pořídila jsem si totiž nový mobilní telefon. Ano, dotykový chytrý telefon a to jsem vždycky byla jejich odpůrce.  Zejména proto, že jsem měla strach. že se na něm stanu závislá. V tomhle jsem si vůbec nevěřila. Dále tu byl strach z toho, že tyhle moderní mobily jsou sledovány Ilumináty a zaryté tvrzení, že mi ten tlačítkový mi stačí. Všechno tohle je samozřejmě fakt. Pak jsem si ale uvědomila, že nemá cenu jít proti technologickému pokroku. Že jsem dost moudrá na to, abych dokázala používat moderní technologie s rozumem, že Ilumináti sledují i tlačítkové telefony a že i já si uvědomuji výhody toho, že si můžu třeba zkontrolovat komentáře na blogu, i když zrovna nemám přístup k počítači. A také na tom mobilu můžu poslouchat písničky. To byl vždycky můj sen. V neděli jsem šla i na procházku, abych si vyzkoušela, jak se s ním fotí. Ty, co jsem však vyfotila však uvidíte možná až v říjnu. Znám přece své letošní tempo. No zkrátka, když si koupíte nějakou novou krásnou věc, získáte tím i novou energii, a tak se můžete pustit i do činností, které jste dříve dělat nemohli. Podobně působí, když se zbavíte nějaké staré hnusné věci. A teď pojďme opět vrátit v čase. Tentokrát do  7. února 2021.

Tenhle potůček... či spíš takovou strouhu vedoucí z jednoho rybníka do druhého a dost možná ještě dál, já fotím poměrně často. Například v článku "Před větrolamem, za větrolamem" a nebo už ve velmi archivní záležitosti "Ještě více sněhu" z roku 2018. Je jich ale ještě více. Prostě je to takové kultovní místo, kde se prostě člověk nemůže nezastavit. 

Obecně se  mezi lidmi panuje takový fenomén. Vždy když hodně nasněží, určitá skupina obyvatelstva nadává, jak jim to vadí. Hlavně řidiči. My, co ale rádi chodíváme po polních cestách, víme, že to pravě peklo začíná, až když to všechno roztaje a všude je čvachtanice. Dorazila jsem až sem a musela jsem nazpátek. Ne, že bych to nezvládla projít, ale zase bych si zabahnila boty a zase bych je musela čistit. 

Ani piknik na louce ten den nebyl možný. A taky nechápu, proč ty balíky slámy neuklidí někam pod střechu. Proč to tam vždycky nechají bůhví jak dlouho? 

A teď ta příjemnější část. Ti krtci se tentokrát opravdu činili. Tohle je ideální zemina do truhlíků. Ne nějaký kupovaný zahradnický substrát. Škoda, že si nikdy s sebou na procházky neberu kyblík s lopatičkou.