Rychlý výlet na Hlubokou

Zdravím, milí čtenáři. Pátek 29. prosince na jednu stranu úplně mizerný a na druhou nakonec docela vydařený. Ten negativní prvek byl, že nám v práci slíbili, že ten den všichni budeme doma. A až ve čtvrtek čtyřicet minut před koncem směny z vedoucího vylezlo, že se jde. Kdyby rovnou řekli pravdu, člověk by to nějak skousnul, ale takhle už měl naplánované věci a rozhodilo mu to veškerý harmonogram. Měly jsme přece s mamkou jet k babičce do Protivína.  Vlastně to mamka naplánovala už na 27.  prosince, jenže my šli do práce i ty předchozí dny, mezi svátky.

Nicméně v ten druhý den jsem přišla, i když jsem od rána byla mrzutá. Ba i vzteklá. Dokonce jsem přemýšlela, kolik zápalných lahví by člověk měl použít, aby to tam všechno srovnal se zemí.  A divil by se mi někdo? Člověk v práci končí ve dvě, nejbližší vlak jede před čtvrtou hodinou. Cesta do Protivína to trvá nějakých 35 minut. A to už je skoro tma. A pak mi kolegyně poradily, že klidně můžu jít z práce dřív, když mám nějaké ty hodiny navíc. A to byl spásný nápad. Na internetu jsem okoukla jízdní řády a zjistila, že když odejdu ve dvanáct, budou mi perfektně navazovat spoje. Mamka už do Protivína odjela ráno a já za ní měla přijet odpoledne. Nebo spíš už v podvečer. Ale teď jsem tam mohla být už o dvě hodiny dřív. Krása. Náhle se mi nálada změnila o 180 stupňů.

Cesta že Strakonic do Protivína proběhla bez komplikací. Když jsem na zastávce vystoupila z vlaku, zamířila jsem rovnou k babiččinu domu. Je to přece jen devět minut cesty pěšky a počasí bylo dost nepříjemné. Foukal vítr a dokonce trochu mrholilo. Ale ani mi to v tu chvíli nevadilo.

A jak jsem šla, na půli cestě jsem potkala mamku, která mi šla naproti. Už před tím, jsem jí poslala SMS, kdy tak přibližně přijedu. Říkala, jestli bychom se ještě neprošly po městě. A já si řekla: Proč ne? Prošly jsme náměstí, v řeznictví jsem si koupila tlačenku a kousek dál rohlíky, s tím že budeme mít fajn večeři. Také jsme se podívaly do knihobudky. V podstatě je to bývalá telefonní budka, kam lidé odkládají své vyřazené knihy, a berou si jiné. Ve Strakonicích je také taková. Ale nic jsme tam ten den neulovily. Pak jsme šly zpátky. A jak tak kráčíme po chodníku, vidíme, na silnici zastavovat nám známé auto. Byla to ségra s jejím přítelem, kteří se jeli podívat, jak je zámek Hluboká vánočně osvícen. Ptali se, jestli nechceme jet s nimi. Nebyl čas se dlouho rozmýšlet. A bylo to tak narychlo, že člověk nestihl vymyslet výmluvy, proč odmítnout. Na silnici se nedá přece stát věčně. A tak jsme souhlasily. Hluboká nad Vltavou už od toho Protivína tak daleko není. Něco málo přes 25 kilometrů. Mamka jen babičce zavolala, aby se nestrachovala, proč tak dlouho nejdeme.

Jelo se okolo Temelína. Je to foceno z jedoucího auta skrz zmoklé okénko, takže nic extra. Ale stejně. Být tak blízko atomové elektrárny je tak vzrušující. Ty chladící věže jsou vskutku monstrózní. Líbí se mi. V sedmé třídě jsme tam byly se školou na exkurzi. Ta mě zklamala. Myslela jsem, že nám ukážou reaktor. Ale k reaktoru oni cizí lidi nepouští. Jen nám v takové tmavé místnosti promítli krátký dokument o výrobě elektřiny a pak nám ještě udělali půlhodinovou přednášku o radioaktivitě. Prostě něco, co třináctileté děti hrozně zaujme. :-) 

Když jsme dojeli Do Hluboké nad Vltavou, ségry přítel zaparkoval auto na jednom parkovišti. K zámku jsme pak šli do mírného, ale zato dlouhého kopce. Cesta byla lemovaná zídkou, za kterou byl svah a výhled skrze stromy do kraje.

Tohle už je ten zámek. Má takovou goticko-renezanční fazónu, že jo? To je tím, že tato budova skutečně dříve byla gotickým hradem. Na renezanční zámek byla přestavěna až nějakou dobu poté. Různě na internetu jsou fotky této památky foceny za jasného slunného dne. Ale s těmi tmavými mraky na pozadí je to zase úplně jiné. 

Říkali jsme si, že si zaplatíme vstupné a podíváme se dovnitř. Jenže jsme zjistili, že mají zavřeno a že tam lidi budou pouštět až po novém roce.

A od té doby ségra byla mrzutá. Já ne. Já už byla za celý den jsem tak emocionálně vyčerpaná, že jsem s téměř dobrou náladou přijala i to, že budu bůhví jak dlouho čekat v sychravém větrném počasí, až se setmí a zámek se rozsvítí.

Prostě mi to bylo jedno. Já jsem zkrátka měla neokoukaná panoramata k focení a nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo 

Tohle by za jiných světelných podmínek mohl být docela přívětivý parčík. 

Tímhle směrem mě zaujaly červánky. Ale na fotce nejdou vůbec poznat. I tak je ten výhled kolosální. Člověk má část města, jako na dlani. Včetně toho rybníka, co je vzadu.  

Po procházce parkem jsme se přiblížili opět k zámku. To už nám všem byla ukrutná zima. A už se nám nechtělo dál čekat. A tak ségra navrhla, že sejdeme dolů a ve městě nakoupíme něco v supermarketu. Potřebovala čočku. A pak se kdyžtak vrátíme. To už bude dostatečná tma.

Zpátky to šlo dobře. Bylo to totiž z kopce. Tohle je další fotka přes zídku. Zámek sice ještě nesvítil, ale ten dům ano. Vlastně tam vypadá jako pěst na oko.

Když jsme vyšli ze supermarketu, už byla úplná tma. A Hluboká svítila, soudě podle té věžičky vzadu. Všichni jsme se ale shodli na tom, že se zpátky už trmácet nebudeme. Že už jsme úplně ušlí. A můj mobil stejně neumí fotit svítící objekty ve tmě. A vlastně si ten zámek dovedu v osvětlené verzi představit. Úplně ho vidím před sebou, i když jsem z něj ve skutečnosti spatřila jen ten malý kousek.

Poté jsme se vraceli zpět k Protivínu. Byl to zajímavý výlet. Přesně v našem duchu. Jiný, než si člověk představoval a dokonalý ve své nedokonalosti. A přesto celkem fajn.