Kolem zasněžených plání

Zdravím, drazí čtenáři. Mám pro vás další sérii fotek. Podívejte se, jak to vypadalo 7. ledna na procházce.

Tenkrát bylo mimořádně ohavné počasí. Vítr foukal tak ledový, že ze pronikl nejen pod bundu, ale i pod kůži. Ani šátek na krk neměl žádný efekt. A to nebyl žádný extra velký mráz. Dva, tři stupně pod nulou. Víc ne. Oblohu k tomu všemu pokrývaly neprostupné šedé mraky, díky kterým se zdála být tak proklatě nízko. Avšak v přírodě panovala fascinující, zvláštně tajemná atmosféra, díky které člověk všechno to martyrium podstupoval rád. 

Vlastně mám ráda rozcestí. Baví mě, když se na něm můžu zastavit a porozmýšlet, kterou cestou se vydat. Někdy rozhodne rozpočítadlo. Jindy jdu směrem, kterým fouká menší vítr či kde svítí víc slunce. Někdy jdu zase tudy, kde je větší stín, který člověka naopak před sluncem chrání. Ať tak či tak, tentokrát jsem se vydala vlevo. Prostě jsem tou cestou už dlouho nešla. Někdy jsou věci tak prosté.

Při opětovném prohlížení těchto fotek se mi vybavila píseň „Poklad krále zimy" od kapely Znouzectnost. Době procházky sice nesněžilo, přesto okolí mělo slabší odvar atmosféry, kterou vyvolává ta hudba. To dělal ten odporně ledový vítr. Kdyby spustila vánice, bylo by to úplně přesné.  A dokonalé... I když lehce k naštvání.

Ale já jsem si stejně tenkrát skoro celou dobu pobrukovala "Vyrostla štíhlá jedlička tam mezi modříny". To mi evokovaly ty větve obalené sněhem a já si znovu připomněla, jak může být zima krásná, když se jí chce.

A miluju zimní fotky, které vypadají jako černobílé, i když nejsou.

Vlastně mě ten den vůbec fascinovala ta absence barev v mém okolí. Bílý sníh, šedé nebe a tmavé siluety stromů. Nic víc. Ale po čase to přestanete vnímat. Člověk si zvykne tak jako si zvykne na černobílý film. Přestanou mu brzo barvy chybět. Ale to neznamená, že lidskou pozornost nepřitáhne cokoliv, co se vymyká té monotónnosti. Tento šípkový keř mě nedchl natolik, že jsem ho prostě musela vyfotit. 

A další jeden z těch falešně černobílých snímků. Tady to dokonce vypadá, že je ten sníh stejně šedivý, jako obloha. Ono tenkrát opravdu bylo takové zvláštní příšeří. Za celý den se pořádně nerozednělo. 

Tohle byl v reálu úplně epický výhled. Vždycky vypadal trochu drsně, ale toho dne byl totálně nehostinný. Nekonečné lány polí jen občas přerušené nějakými těmi lesíky. Jedno velké nic. Konec světa, Začátek pustiny. Kdybychom byli ve Hře o trůny, přesně tady by stála ledová Zeď, která by oddělovala Sedm království od severních ledových plání. Až někdy bude vlídnější počasí, musím tento směr prozkoumat. Víte, kousek vedle vpravo je polní cesta. Ale po té už jsem šla. Já půjdu přesně tudy a uvidím, kam až mě tak krajina dovolí jít.