Zemřel nám pejsek

Zdravím, milí čtenáři. Dneska jsem tu s velice smutnou zprávou, o které se dost těžko píše a ještě hůř mluví. Takže se omlouvám, jestli dnešní článek vyzní trochu zkratkovitě, zmateně či neúplně. V pondělí 25. března ve svých nedožitých 13 letech totiž zemřel náš pejsek.

Tohle je fotka z října 2022. Z doby, kdy byl ještě velice vitální a člověk si skoro myslel, že tu s námi bude věčně. To až v létě roku 2023 se to začalo zhoršovat. Respektive tu dobu už nesnesl tak dlouhé procházky. Chodili jsme s ním na krátké a stačilo mu to. Prostě už byl starší, tak nemohl řádit jako za mlada. 

Opravdový zvrat k horšímu ale nastal až na podzim. Občas, když ležel delší dobu na studené zemi, tak nastydl na klouby, či na záda a při každém prudším pohybu zanaříkal. Také mu nedělalo dobře běhání po schodech a skákání na gauč a zase dolů. A stejně si nikdy nenechal vysvětlit, že se musí šetřit. Že ani osmdesátiletý člověk nedělá závodně gymnastiku. Někdy ani neudržel moč, takže jsme mu gauč stejně nakonec zakázali.

Pořád měl ale zájem o jídlo a o věci, co se kolem něj dějí. Stále zpozorněl, když venku zarachotil kontejner nebo projelo nějaké auto. Ale trpěl holt velkými bolestmi, od kterých jsme mu neuměli pomoci. 

Několikrát jsme ho vzali k veterináři na opichy a několikrát mu to pomohlo. I když mám pocit, žře jsme ho měli vzít ještě k nějakému jinému. Víc odborníků víc ví. Ale teď už je pozdě. Také jsme dostali tabletky s kloubní výživou, které mu také nějakou dobu prospívali. Poslední třetinu zimy byl už v podstatě dobrý. I když ty jeho zadní nohy byly jaksi artritické. Na procházky už jsem ho nebrala, abych ho chudáka nějak nenamohla. Těšili jsme se, že až začne jaro a přohřejou se jeho staré kosti, že mu to udělá dobře. Hlavně taťka tomu věřil a upnul se na tu naději. 

V půlce března ale začal opět stonat. Asi si zase lehl na studenou zem či udělal nějaký neopatrný pohyb. Kdo ví? Chodil dost ztěžka. Ke konci už přestal i žrát a o už se znamení, že ztratil vůli k životu. Jen ležel a občas hlasitě zakňučel když se chtěl otočit na druhý bok. Už i vodu odmítal. No a ten den ho taťka nechal uspat. 

V takovém případě je už eutanazie docela humánní čin nebo ne? Já sama vím, co je to bolest. Ale opravdová bolest, při které člověk nemůže chodit, stát, sedět ani ležet. Bolest, při které člověk nenachází východisko. Při které opravdu vůbec ale vůbec neusne, protože ležení znamená to největší utrpení. A tak člověku nezbývá než sedět jak na digitálním budíku pomalu ubíhají minuty. Až do rozednědní. Pak následuje den, během kterého spolyká víc jak deset Ibalginů bez valného účinku. Den, který musel přečkat, aby prožil další noc, kterou proseděl. Po několikatýdenních martýriech, kdy jen lítal po doktorech a ležel po nemocnicích mi konečně zjistili co mu je... Tehdy mi našli nádor uvnitř páteře. Výborně. Aspoň měl člověk jistotu, že s tím vůbec budou vůbec něco dělat. Operace se zdařila a záda v rámci možností fungujou dobře. Což znamená za tři. Dva rozřízlé obratle už člověku nikdo nikdy neodpáře. Vlastně daleko devastující dopad na mé má to trauma, které mě svírá a dusí jako tlustá tmavě šedá deka... Ale o tomhle tématu jsem vlastně psát nechtěla. Možná jsem ho ani neměla načínat. Jen jsem tím chtěla naznačit, že v těch chvílích, kdy jsem několik týdnů trpěla bolestmi a ještě nevěděla, co mi je, mi někdo nabídl kapsli jedu, brala by ji všemi deseti. A možná bych ji přijala ještě dneska. S některými vzpomínkami se prostě žije těžko...

A stejně ze smrti našeho Ňufíka nemám dobrý pocit. Já ho totiž pořád ještě všude vidím. Tedy obrazně řečeno. Pořád tak nějak čekám, že mě přijde přivítat, když se vrátím z práce. Že na mě radostně zaštěká, až mě uvidí. Ve čtvrtek jsem měla uzené maso a tak nějak jsem si vzpomněla, že on měl uzené rád a že by se tak dlouho lísal, až by taky kousíček dostal. A jak vždycky krásně hřál, když vedle člověka ležel na kanapi. A jak miloval pískací míček. Mě přišlo líto i to, že už nebudu nacházet jeho chlupy na koberci. Myslím, že se mi stýská. A ještě dlouho bude. Už nikdy neuslyším jeho štěkání, které mělo snad milion decibelů. Zkrátka s námi byl tolik let a najednou je pryč. 

Pamatuju si, ještě, jak ho rodiče přivezli jako štěňátko. Tehdy jsem nevěděla, jestli z toho mám mít radost, či ne. To zvíře furt běhalo, skákalo, rozkousalo od každého páru jednu botu, zabíralo moje oblíbené křeslo a všude se pletlo pod nohama. Prostě jsem se s ním tak nějak nemohlo sžít. Teprve až tak po třech, čtyřech nedělích mi přirostl k srdci. Došlo k tomu se chvíli, kdy jsme spolu sledovali zprávy. Tady já je sledovala a on chrastil s něčím za gaučem. A zrovna tam mluvili o nějakém darebákovi, který týral svého psa. Mě to pohoršilo. Jak někdo může úmyslně trápit jinou bytost? Zvlášť když je to zvíře. 

A tehdy jsem mu řekla: "Pojď sem Ňufíčku. Já bych to tobě nikdy neudělala". Něco v mém postoji k němu se změnilo a on jako by to vycítil. Ze spolubydlícího jakoby se rázem rázem stal členem rodiny. A do dneška to nedovedu vysvětlit. Ani sama sobě ne. Myslím, že jsem s ním po čase navázala velice pevné přátelství. A ten počátek byl někde tady. 

Když byl potom o něco větší, začala jsem s ním chodit na procházky. Zbožňoval je. Jakmile uviděl vodítko... Jakmile zaslechl slovo "procházka" Už jásal a nikdo ho už nezabrzdil. Museli jsme si začít dávat pozor, abychom před ním to slovo nevyslovili, protože on potom byl zklamaný, když se nikam nešlo. Některým věcem rozuměl moc dobře. Tím jsem si jistá. Dokonce se i naučil přiběhnout na zavolání. Možná proto, že věděl, že z nás kápne něco dobrého k snědku nebo alespoň pomazlení. On i vždycky poznal, že se o něm mluví.

A to všechno, jako by už teď odvál čas. Určitá místa v domě i v našich životech bude nějakou dobu prázdná. Každopádně přeju jeho duši, aby se měla dobře v tom psím nebi a vzpomínala na nás v dobrém tak, jako my budeme vzpomínat v dobrém na něj.