Mít slunce za zády

Zdravím, drazí čtenáři. Opět jsem tu s dalšími fotkami z procházky. Tentokrát z 3. března. Ten den bylo vcelku příjemné počasí, tak ta procházka byla trochu delší a s větším množstvím fotek. Dokonce jsem trochu improvizovala a chvílemi šla neobvyklou trasou. Za normálních okolností by mě to ani nenapadlo, ale tentokrát jsem uskutečnila nápad, který jsem měla v hlavě už dávno. Snažila jsem se totiž jít tak, abych měla slunce pořád za zády. Což se mi podařilo jenom částečně.

Ze začátku to totiž nešlo. Musela jsem se vyhnou barákům, plotům a jiným podobným překážkám. Tím správným směrem jsem odbočila, jakmile to bylo možné. Patrně jsem toto pole už fotila, ale nejsem si jistá. Ať tak, či tak, vyrazila jsem tudy. Hlína ten den nebyla skoro vůbec mokrá. A díky již rašícímu obilí byla ještě menší pravděpodobnost, že se mi zabahní boty. Došla jsem až tam k té husté řadě stromů a keřů a překvapivě lehce skrz ně prolezla. 

Tady už jsem na druhé straně. Teprve tady jsem si uvědomila, že mířím přímým směrem tam, kudy bych za normálních okolností šla oklikou, kdybych se vydala po cestě. Ta je mimochodem tam za těmi dalšími stromy. Tu polňačku jsem však jen přešla a pokračovala po louce na ní vstříc neznámu.

Není to neznámo přece jen trochu silné slovo? Vždyť po levé straně jsem téměř na dohled měla asfaltovou silnici, po které také občas chodívám. Ale abych šla za svým stínem, musela jsem se od ní přece jen trochu vzdálit. 

Došla jsem k tomuhle... jak se to jmenuje... potůčkovému rozcestí? Přijde mi povědomé, ale byla jsem tu někdy? Nepřipadá mi to tu známé jen proto, že mám na dohled známé věci? A oni to ani nejsou potůčky. Spíš takové strouhy, které propojují několik rybníků. Příště bych i prozkoumala, kam která část vede, ale možná bych tohle místo už nenašla. Ale jo. Najdu ho. Dávám si závazek. 

Také jsem přemýšlela, jestli se tady nemám zastavit a jít zpátky domů. Přece jenom ta strouhá je místy i čtyřicet centimetrů široká. Možná víc. Nakonec jsem to ale snadno překročila a vydala se po, z mého pohledu, pravém břehu kamsi do dáli.

A nakonec jsem došla sem. A tohle jsem fakt překročit nedokázala. Ono by to šlo asi přeplavat, ale zase takový otužilec nejsem. A prý se do té vody hází hnůj. Většinou se to dělá proto, aby se urychlil v rybníku růst řas, kterými se živí zooplankton. A tím zooplanktonem se zase živí kapři. Vlastně vodu z toho rybníka nechtěl nikdy pít ani pes. A takové vodě já nevěřím. 

A pak jsem se ohlédla. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně přišla k tomu rybníku tou samou cestou, jako když jsem tenkrát fotila sérii Za kouřovým sloupem. Nevím, jak se mi to povedlo, ale stalo se. 

Také se ukázalo, že dokud budu mít po levé straně rybník, musím jít po cestě. Při té příležitosti jsem opět vyfotila ty kočičky, kterých jsem si všimla už minule. I ty můžete vidět ve výše zmíněném článku. Oproti minule hezky rozkvetly

Po čase silnice trochu odbočila a za zády jsem měla opět slunko.

Ale pak zahnula trochu jiným směrem. To mi ale nevadilo. Pokračovala jsem skrz tyhle stromy. Vlastně ještě nikdy nebyl důvod vstupovat na tu louku za nimi. Tak to byla taková moje premiéra.

Líbí se mi tahle houba. Vídám jí občas růst na jednom pařezu. A asi i ještě někde jinde. Podle atlasu jsem ji určila jako ohňovec statný. Většinou roste na dubech. Někdy se může vzácně vyskytovat na kmenech jiných stromů. Je klasifikovaná jako nejedlá. Patrně proto, že neexistuje na světě jediný člověk, který by ji dokázal rozkousat. Je enormně tvrdá a od kmenů jde oddělit jenom pilkou.

Slunce se potom schovalo za mraky. jeho paprsky je ale částečně prosvítili, takže jsem věděla, kde je. Šla jsem přímo k tamtěm stromům. Řekla jsem si, že se tam někdy musím podívat na konci léta či na podzim. Třeba tam porostou bedly. To místo vypadá nadějně. 

Když jsem došla až k těm borovicím, tak jsem pod jednou z nich viděla větší hromádku kaštanů. Asi to tam nasypali myslivci. Ihned se mi vybavilo, jak mi kdysi někdo říkal, že žaludy víc chutnají srnkám a kaštany divočákům. Nevím, co je na tom pravdy. Podle internetu jak srnky, tak prasata sežerou obojí. Stejně tak veverky a medvědi. Ale medvědi u nás nikde nejsou. Každopádně jsem se tam nechtěla dlouho zdržovat a plašit nebohá zvířátka. Srnky jsou docela plaché. Divočák asi plachý není, ale s tím jsem se zase nechtěla setkat já. A tohle místo je daleko od civilizace. Nějaký tam klidně být může, i když nebyl zrovna žádný na dohled. A tak jsem se otočila a šla zpátky.

A v tu chvíli jsem spatřila toto panorama. Z tohohle úhlu jsem ten rybník ještě nikdy neviděla. Jsem zvyklá ho vídat z ostatních třech stran. Tohle je ovšem něco nového. Nadchlo mě to. sem musím chodit opravdu častěji. Jen nezapomenout, kudy jsem sem přišla. Kolem té houby, samozřejmě.

Tohle na té fotce se už jiný rybník. Tak nějak jsem šla přes louky a pole plus mínus zpátečním směrem. A naskytla se příležitost opět navštívit místo, u kterého jsem také před nedávnou dobu byla. Ano. je to to samé místo, jen foceno odjinud.  

Stejně tak tento kolosální strom. I tentokrát mám fotky zepředu a zezadu. Tentokrát však v jiném pořadí, jelikož jsem šla opačným směrem. Také je patrné, jak moc se ta krajina od konce ledna změnila. Je taková zelenější. A díky absenci slunce trochu temnější. Ona dost zvláštně vypadá i ta obloha, Takové mraky-nemtaky, slunce-neslunce

A samozřejmě jsem si nemohla odpustit toto. Takové nádherné vlny na hladině jsem už dlouho neviděla. Jindy jsou tu tenké vlnky. Ten den tu ale byly širší a hladší. Nevím, jak to pojmenovat přesněji. Dokonce bych i řekla, že ta hladina vypadá čerstvě. Jako by měla radost, že se zbavila staré ledové krusty a konečně se mohla začít volně pohybovat. 

Já vím, že někdy do obyčejných přírodních jevů vkládám jakési pochybné příběhy, ale mě to prostě baví. Asi mi prostě v dnešním přetechnizovaném světě chybí něco jako... mytologie?