Za kouřovým sloupem

Zdravím, milí čtenáři. Opět tu pro vás mám nějaké ty fotky krajiny. Jednu z 15. února a zbytek z procházky z 18. února. Měla jsem i tři fotky ze 4. února, ale ty moc nepovedly. Proto tu nakonec nejsou. 

To by nebylo předjaří, abych nevyfotila alespoň jedny sněženky. Já jsem se na ně těšila už od Silvestra. A nakonec jsem se dočkala. 15. února už rostly na různých místech. Na mezích podél cest rostou lépe, než v zahrádkách. Nevíte někdo proč? To mají tak rády "divočinu"?

18. února byla poněkud oblačná obloha. Slunce se objevilo vždy jen na tři minuty a pak hned zmizelo. A někdy svítilo jen napůl. Prodíralo se skrz trhliny v oblacích a vytvářelo zajímavé světelné efekty. 

A víte, že jsem si až do téhle doby nevšimla, že je ta louka trochu z kopce? Já jsem si to uvědomila až s tou fotkou. Prostě jsem se asi nikdy nedívala pod tímhle úhlem.

Tato tady tohle pole je o chlup rovnější. Vidíte tam ty stromy na horizontu? Ono to na první pohled vypadalo, že je to jeden z dalších těch polních ostrovů. Pamatujete si ještě na Ostrov Ticha, Ostrov bouří a Ostrov perutí? Nebo na Ostrov zmařených nadějí, který je úplně někde jinde? Ten je obzvlášť neřádský. Sice na něm občas rostou bedly, ale také jsem tam chytila klíště.

Jenže tohle není ostrov, ale mez porostlá stromy. Pojmenovala jsem jí Mez moudrosti.

A za ní je náš starý známý rybník. Jen  jsem na něj ještě nekoukala takhle z výšky. V dálce za ním jsem si také všimla nějakého kouře. Potřebovala jsem to prozkoumat, a tak jsem tam takovou větší oklikou zamířila. 

A jak ten den kvetly kočičky. V tu dobu byly na všech keřích úplně malinkaté. Jenom na tomhle jednom takhle vyrostly. To je fascinující. Jak to, že některý strom tolik předběhne své soukmenovce? Jinde zase byla stará planá třešeň, která se zase naopak oproti ostatním vždycky opožďuje. Někdy až o tři neděle.

Zato tyhle bledé stromy jsou nejspíš úplně mrtvé. Ale na sto procent si tím vlastně jistá nejsem. Ono mi to vždy vyjde tak, že sem přijdu na jaře nebo na podzim, tak ví člověk prd. Tak někdy připomeňte, že si to tam mám prohlédnout například v červnu.

A tímhle směrem je taková magická obloha. Ten kontrast průsvitných a neprůsvitných mraků. A ta poválená suchá tráva je tak ošklivá, až je krásná. Takhle nějak před začátkem vypadá louka, která se neseče. Brzy ale skrz ten shluk mrtvých stvolů prorostou nová zelená stébla.

Pod těmi smrky někdy na konci léta rostou červené blíže neurčené holubinky. Může to být jeden druh stejně jako více druhů pohromadě. Jinak, víte, jak poznat jednou a nejedlou holubinku? Ty jedlé mají dobrou chuť, kdežto ty nejedlé, nebo dokonce mírně jedované jdou příliš palčivé a hořké. Člověku se po nich udělá zle. Člověk se po nich údajně jen pozvrací a to je tak všechno. 

Na poslední fotografii je zvěčněná krajina jako z hororu. Stromy bez listí, téměř mokřadní prostředí, mrtvá vegetace pokrývající vše molem. Tohle si úplně dovedu představit v nějakém filmu. Strašidelný hudební podkres. Hlavní hrdinové jsou vědci, co jsou zkoumat místní ekosystém. Místo toho však probudí temné sily, které měly navěky spát v těch největších hlubinách. Jsou totiž na světě tajemství, která mají zůstat navěky skryta...

Jediné, co kazí ten správný dojem, je ta hromádka doutnajícího popela. Ale alespoň jsem objevila ten zdroj kouře.