Když dálky lákají

Zdravím milí čtenáři. Týden se s týdnem sešel a já jsem tu s dalšími fotkami z procházky. A to z 31. března. 

Jako první jsem vyfotila květy špendlíků. To jsou takové malé švestkoidní plody, které se vyskytují jak ve žluté, tak v červené barvě. Myslím, že jedno se správně jmenuje mirabelka a to druhé mirabelán. Ale těžko říct, které je které. Obojí má však stejně bílé květy.

Ten den panovala téměř letní teplota. A přesto jakoby všechno obestíral jakýsi zvláštní temný opar. To patrně kvůli tomu bláznivému prachu ze Sahary. Ten k nám za můj život přilétl už několikrát, ale ještě jsem nezažila takový extrém. Úplně zastínil slunce, jako ta nejhustší mlha. Jenže mlha je chladná a vlhká. Tohle ale bylo suché a bylo to cítit jakoby po písku. A když se je ještě smísilo s pylem z kvetoucích stromů, vytvořilo to směs, která neuvěřitelně vysoušela sliznici. Zaplať pánbůh, že druhý den přišel ten vichr a odfoukl to pryč.

Ale stejně. Že ten horizont má atmosféru druhé poloviny října?

Na téhle louce mě zaujaly ty fialové hluchavky. Na jednom plácku jich bylo neuvěřitelně mnoho. Nejsem si jistá, jestli jsem to takhle někdy viděla. Jestli ano, tak ne na konci března. Každopádně to nešlo nevyfotit.

A pak jsem koutkem oka zabloudila na onu vzdálenou mezeru, mezi těmi stromy tam úplně v dálce. Několikrát jsem přece před časem psala, že jednou se tím směrem vydám, abych viděla, jak je ta mezera široká ve skutečnosti. A hlavně co je na druhé straně. 

Tady jsem vyfotila kousek louky zblízka. Nejsou tu jen hluchavky, ale třeba i nejaký druh violky a také rozrazilu.

Tady je ještě jedna fotka, abyste viděli, že té hluchavky tam bylo opravdu veliké množství. 

Šla jsem stále dál a dál přím za těmi stromy. Teď už jsem se nechtěla ztratit ze zřetele. Kdysi dávno jsem se k nim také pokoušela dojít, ale nakonec se to nepovedlo. Nevím, jak k tomu došlo. Patrně jsem chvíli nedávala pozor a zašla až někam, odkud nebyly vidět. To už se přece nesmělo stát. 

Prošla jsem touto místy podmáčenou loukou. Za těmi stromy byla cesta, která se po nekolika desítek metrů stáčí v pravém úhlu a následně podél větrolamu.

Je to tahle cesta. Znám jí moc dobře. Vlastně je to ta samá polňačka, jako v článku "Po prašných cestách". Vlastně je to focené také v březnu. Jen o dva roky dříve. To jaro tehdy vypadalo úplně jinak. 

Tady odsud moc není vidět to místo, ke kterému jsem mířila. Přesto je tam patrné. A také jsem si uvědomila, že není nutné v tuto chvíli jít skrz to řepkové pole. Že klidně ještě kousek můžu jít po cestě, která stejně zachcáli odbočí tím správnějším směrem.

A malé ohlédnutí se zpět. 

Tady už ale bylo opravdu nutné jít po poli. 

Když se člověk rozhlédl kolem sebe, spatřil toto. Tímhle směrem je ten prach se Sahary opravdu hustý. 

V tu chvíli jsem i uvažovala nad tím, že zahodím svůj předchozí plán a budu pokračovat tudy. Jako tenkrát když jsem hledala tu nejkvalitnější mlhu. Možná už se ale nepamatujete článek "Studie mlhy", že ne? Tohle by zase neměl být takový rozdíl.

Ale zamítla jsem to. Když už se ušla takový velký kus cesty... Vždyť už jsem se přece blížila k cíli. Nesmím se zase nechat rozptýlit úplně jiným horizontem. 

Cestou jsem míjela tento pás borovic. Líbily se mi a tak jsem šla k nim. Tohle je přesně to místo, kde by na přelomu léta a podzimu mohli růst bedly. Někdy, až bude vhodný čas, to tu musím znovu projít.

A nakonec jsem došla až sem. Strnula jsem na místě. Tady už jsem přece jednou byla. Ale už je to docela dávno. Myslím, že jsem sem přišla zleva podél toho ohradníku. Tenkrát bylo neuvěřitelné vedro a dusno. Tenkrát tu rostlo také obilí. Tehdy už mi dosahovalo téměř do pasu a už bylo zralé akorát tak na sklizeň. Na té louce se tenkrát pásly krávy. Těžko se po tom poli chodilo. A jakou já tenkrát měla žízeň. Dokonce jsem přemýšlela, že to vzdám, ulehnu a počkám, až si mě rozeberou mrchožrouti. Až tak to tenkrát bylo hrozné. Ale měla jsem s sebou psa, kterého jsem musela doprovodit domů. Takže... nevím jak... jsem to nakonec zvládla.

Nicméně, jak to, že jsem si tenkrát nevšimla té mezery? A bylo možné si jí tenkrát vůbec všimnout? Já jsem totiž nestála té mezeře tváří v tvář. Tenkrát nešla proti lesu. Šla jsem podél něj. A možná jsem ani nedošla na tuhle úroveň. Mám ten dojem, že jsem se prodrala skrze obilí někam ke střetu toho pásu, a pak se otočila směrem, od kterého jsem přišla teď. Na zbytek si nepamatuju. Jenom to, že Ňufík chtěl druhý den zase na procházku, takže je možné, že jeho to bavilo. Každopádně jsem přemýšlela, jak se mu asi běhalo v obilí, které je o tolik vyšší, než on...

Každopádně tentokrát to bylo mnohem lepší. Slunce zastiňoval ten saharský sajrajt a teplota vzduchu byla celkem příjemná. A hlavně, porost na loukách i na polích byl nízký a průchodný. Jen ten pejsek mi chyběl. 

A protože to ten den žádné krávy nepobíhaly a ohradník nebyl pod proudem, tak jsem ho podlezla a zamířila přímo k té mezeře. Těsně před těmi stromy ohradník končil. Tam ten drát byl ale odpojený, takže jsem ho nemusela podlézat. Prostě jsem ho překročila.

A pak nastala ta chvíle. Konečně jsem se mohla i podívat, co je za těmi smrky. 

Až teď jsem si vlastně uvědomila, že jsem šla celou dobu vlastně do kopce. A že od tohoto místě dál je to zase z kopce. A já jsem opravdu uvažovala o tom, že půjdu ještě kousek cesty. Spatřila jsem totiž nový obzor, ke kterému je potřeba dojít.

Takové to tedy je? Nejdřív se zrodí touha někam se dostat. Léta se člověk odhodlává k tomu, aby udělal první krok. Pak se pokusí a selže. Kolikrát i bloudí poblíž svého cíle, aniž by si to uvědomoval. Někdy je něco tak blízko a přesto tak daleko. A pak se člověk ke svého vysněnému cíli dostane a zjistí, že je teprve v polovině cesty. Že za prvním horizontem je druhý ještě tajemnější. A kdo ví? Za tím druhým je možná třetí. Ne zapomeňte na to. To byla taková filosofická vsuvka, která se netýká jen procházek, ale i životních rozhodnutích. Či spíš plnění si vlastních snů. A protože si nejsem schopná plnit sny, tak si to kompenzuju aspoň takhle. 

Jak jsem tak jsem se opět na řepkové pole. Nevím, jestli je to to samé nebo úplně jiné. Je to asi jedno. Ty rostliny už hnaly na květ. A jedna žních dokonce kvetla úplně. Ještě jsem jí poslední den v březnu neviděla takhle vyrostlou. Myslíte, že letos přijde o měsíc dříve i sklizeň? 

Já jsem pokračovala stále dál, až jsem se dostala na tuhle cestu. Přesně jsem věděla, kde vyjdu. Tady jsem už byla milionkrát, takže si to s ničím jiným nemůžu splést. V dálce už je vidět jeden ze dvou rybníčků, co jsou naproti sobě.

Tohle je první z nich. Tenhle jsem pojmenovala Enceladus. Je to podle jednoho ze Saturnových měsíců. Svůj název si vysloužil v den, když jsem fotila fotky, co jsou v článku "Přichází obleva?" Tehdy na jeho hladině byl takový mléčně zakalený vrásčitý led, který mi připomnělo ten, co byl na onom zmíněném vesmírném tělese. 

Tohle je ten rybník naproti tomu prvnímu. Jméno jsem mu zatím nedala. Ale třeba ho během, dalších let také získá. Mohla bych mu říkat Rybník Zabiják, protože je sotva půl metru od silnice a není tam žádné svodidlo, patníky, prostě nic. A ta silnice je úzká tak na jedno auto a tudíž nebezpečná. 

Ale dát tak hnusný název tolik krásnému rybníku? Ne, to neudělám. Možná.