Když vedro překvapí

Zdravím milí čtenáři. 7. dubna jsem vyrazila na procházku už v deset dopoledne. Málokdy to je takhle brzy. Jenže já jsem chtěla zopakovat můj pokus od předminule. Jít tak, abych měla slunce za zády. Ale abych se nedostala na to samé místo, jako tenkrát, musela jsem vyrazit v úplně jinou dobu. Ten den jsem koukla na teploměr a zjistila, že je čtrnáct stupňů. A tak jsem vyšla ven v mikině a vestě. Jenže jsem zapomněla na jednu věc. Že se bude  během dne oteplovat a že mi bude hic. Slunce vlastně ukrutně hřálo a není divu, že jsem ji už po dvaceti minutách sundala a nesla ji v ruce. A po čase jsem šla i v tričku a stejně mi bylo horko. Skoro bych mohla mít i kraťasy.

Tyhle stromy jsem vlastně přestala fotit ode dne, když jsem objevila jejich tajemství. Vylo to v den, když jsem fotila sérii "První květina v roce 2022". U poslední fotky se o tom krátce zmiňuju. 
Obloha byla tenkrát pozoruhodně zářivá. Ne úplně čistá. To ne. Ale jak zmizel ten saharský prach, je i ten horizont méně kalný. Jakoby ve vyšším rozlišení. A lepší se dýchá. A ti ptáčci jak zpívali. 

Tenhle záběr jsem vyfotila už minule. Přece to je ta samá louka. Fialové hluchavky, violky, rozrazily a od minule přibyly i pampelišky. Najednou tolik barev. To je přesně to, co člověku chybělo v zimě. To člověk vidí jen nesčetně odstínů hnědé a šedé. A ačkoliv se vyžívám v té malebné ponurosti, někdy to přece jenom chce malé osvěžení. Hele, tady si člověk připadá jako v takovém tom květinovém biomu v Minecraftu. Za mě nejlepší místo k pobytu. 

Slunce mě vlastně navádělo tou samou trasou, kterou jsem šla minulý týden. Abych pravdu řekla, moc mi to po chuti nebylo. Nemůžu přece furt chodit na jedno a to samé místo. Asi by mě to brzy ubíjelo. To by se mi ty procházky brzy znechutily. Zkrátka jsem nehodlala jít až tam.

Každopádně jsem prošla těmito stromy.

A stanula před větrolamem. Kdybych šla podél něj pořád dál, nakonec bych došla až k té cestě, jako minule. Nicméně jsem prošla skrz něj někde v těchto místech. 

Dostala jsem se sem. K poli s takovým zvláštním jetelem.

Ale nebyl to obyčejný jetel. Tenhle měl takové jakoby semišové lístky. Myslím, že jsem ještě nikdy nic takového neviděla. Zkrátka musím počkat, až ta rostlina pokvete, abych mohla lépe určit druh.  

Každopádně někde tady jsem se rozhodla, že se otočím a vrátím s zpátky k silnici. 

Podívejte se, jak už krásně kvetly pampelišky. Taková malá sluníčka v trávě. Víte, že dřív ty pampelišky byly tak nějak vyšší? Ale lidé dnes častěji sečou, než v dobách, když jsem byla malá a rostliny si uvědomily, že nízké stonky jsou praktičtější. Vysokou rostlinu totiž sekačka vezme snáz, než tu nizoučkou. 

Tenhle výhled mě také uchvátil. Letos ta zeleň má úplně unikátní odstín. A mě můžete věřit. Fotím už několik let ta samá místa. A když to člověk znovu prohlíží, pozná, že například není duben jako duben.

Takhle ten den kvetly trnky. Jsou to velmi drobné kvítky. Ale víte, čeho jsem si všimla, až když jsem spatřila tuhle fotku? Že má velice dlouhé tyčinky s pylem oproti okvětním plátkům. Vlastně to vypadá velice krásně. 

Pamatujete, jak jsem minule navrhla, že by se ten rybník mohl jmenovat Zabiják, a pak jsem to odmítla? Ono to bylo prd platné, protože mu to jméno už stejně zůstalo. On je to totiž ten rybníček, do kterého přece tenkrát vjelo to auto. A to už mu přece nikdy nikdo neodpáře. Blíže je to popsáno v článku "Pátrání ve vodách".

A tady je rybník Enceladus. Hle, jak toto pojmenování zdomácnělo. Ale jenom v mé hlavě. 

Tam nalevo vede taková vedlejší polňačka. Chodím tam zřídkakdy, ale když už tam někdy přijdu, tak vždy žasnu nad tím, jak je to tam nádherné.  

Já jsem tudy vlastně už hrozně dlouho nešla. Naposled snad v roce 2020. Tedy alespoň pokud vím. Jen jsem se tehdy nezaměřovala na rybníky, ale na kameny. O tom však někdy jindy. Nyní se kochejte těmi malebně zarostlými okraji cesty.

Jednou prozkoumám i tuto louku. Líbí se mi takový ten schod. A o kus dál je falší. A čím dřív, tím líp. Nechce se mi brodit nějakou vysokou trávou.

Někde naproti té louce jsou další dva rybníky. Jsou hned vedle sebe. Tohle je první. Má takový přirozenější tvar. A je krásný. 

Ten druhý je také krásný, ale úplně jiným způsobem. Vypadá velice uspořádaně. Má hranatější tvar.  To vlastně není u rybníku na škodu.

Šla jsem dál podél něj. Tady jsem zjistila, že mi země čvachtá pod nohama. Bylo mi jasné, že je to podmáčené pouze na tom zeleném úseku a dál už ne. A že o kus dál jsou nádherné stromy, Takový lesík, kde na jedně polovině jsou smrky a na druhé borovice. Žádný mišmaš. Opravdu je to takhle rozdělené. Už jsem to fotila v roce 2018. Snad tam všichni stále stojí na svých místech a žádný nechybí.

Na konci té zelené cesty jsem se vrátila zpátky.

Na téhle vrbě co vyrůstá u silnice  poblíž rybníku Enceladu, roste takováto houba. Je to nejspíš ohňovec obecný. Zrovna tak tvrdý, jako ohňovec statný, co se vyskytuje na dubech.

Vlastně skoro po celou dobu procházky jsem trpěla neskutečným vedrem. Celou cestu jsem se těšila na tento úsek cesty. Z obou stran hustý porost jasanů a javorů. Naděje na blahodárný stín. Jenže marná. Na stromech ještě nebyly žádné listy. Stín by tudíž asi jen patnáctiprocentní. Nic moc, ale lepší, než drátem do oka.

A co vy?Jak jste prožili těch pár letních dnů, které nás ohřály a pak znovu nechaly zmrznout?