Zdravím, milí čtenáři. Přestože bezprostředně po Vánocích napadlo docela dost sněhu, 2. ledna už po něm nebylo ani památky. Kdo by to byl řekl, že jo? Dokonce i to počasí mi přišlo takové neutrální. Žádný vítr, mráz a dokonce ani bahno. Tedy aspoň si nic takového nepamatuju. Kdo by se tedy tvářil nespokojeně?
Jako první tady máme celkem nezajímavou fotku. Je ale důležitá z dokumentaristického hlediska. Takhle opravdu vypadala krajina na nový rok. Bývá to i horší, že jo?
A zde je náš největší rybník. Konečně se mi zase po strašně dlouhé době podařilo dočkat se vzácného okamžiku, kdy bude možné fotit odraz na vodní hladině. A tady z toho jsem celkem nadšená. Až tudy půjdu příště, podmínky zase budou jiné. Tak se pokochejme tímhletím.
Tahle procházka byla vzácná mimo jiné i tím, že jsem vyřešila tu záhadu větrolamového důlku. A to žádným jiným způsobem, než že jsem se vydala tím směrem.
Kráčela jsem strništěm. Tu najedou vidím na zemi květinu. Na první pohled je to violka. Nejsem si jistá, jaký je to druh. Nejspíš violka rolní. Ta prý ale obvykle kvete od dubna do září. Tohle je nejspíš nějaký optimistický nebo masochistický exemplář. Vždyť ještě tři dny před pořízením této fotky byl sníh.
Tohle jsem fotila hlavně kvůli tomu zbarvení slunci.
A že tohle není žádný větrolam, jsem zjistila až když jsem přišla až tam. Byly to pouze dvě řady stromů podél notoricky známé asfaltové cesty. Téhle asfaltové cesty. Himlhergot. Co se tu přede mnou ještě tají? Je to spiknutí. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář