Jen šedé nebe

Zdravím, milí čtenáři. Dnešní den vám představím fotky z 19. prosince. A víte co? Přestože ten den bylo evidentně tepleji, než 12. prosince, mně byla větší zima. To asi dělal ten vítr. Nebyl moc prudký, za to velice ledový. Ani ten pes netáhl, jako obvykle. naopak se krčil za mnou. Nejdřív mi to bylo divný. Teprve pak mi došlo, že já jsem pro něj asi byla něco, jako štít, proti tomu větru. 

Jinak, pamatujete si ještě, jak všechny ty stromy byly porostlé zeleným listím a vypadalo to tu úchvatně? Jako třeba na druhé fotce odshora v článku Magické výhledy? Vím, tehdy jsem stále až támhle vzadu v té mírné zatáčce a byla jsem navíc otočená opačným směrem, ale chápeme se, ne? Ta atmosféra je prostě jiná. 

Když jsem fotila tuto fotku, tak jsem stála přesně na tom samé louce, která zase figurovala v článku Odvrácená tvář přírody. Ta co tenkrát byla pod vodou.  To bylo poprvé a naposled, co jsem jí takhle viděla. Tady už vyschla. A teď bylo vidět, že se již vzpamatovala úplně. 

Ale tentokrát přece prvoplánové o tu louku nešlo. Zaměřila jsem se na ty smrky. Nevypadají strašidelně? Ale s takovýmto počasím, vypadá ponuře úplně všechno. Jak říkám. Škoda, že v naší vsi není hřbitov. To by byly fotky.

Tohle je po strašně dlouhé době zase fotka, která se povedla. Vždycky se tak nějak snažím zachycovat magii okamžiku. Tady se to zadařilo. Jinak je to většinou lehký podprůměr. Někdy až diletantství.

Jako třeba tohle. Tuto fotku jsem fotila převážně kvůli tomu mysliveckému posedu. A ten se nakonec stal jedinou věcí, která hyzdí, celý obraz. Myslím, že jsem to asi tehdy chytila za špatný konec.

Tohle je obdobný případ. Focení elektrického vedení byl totální přešlap. Působí to jako pěst na oko. Velice znepokojivě. Myslíte si, že můžu předstírat, že jsem se pokoušela o uměleckou fotografii? Asi ne, co? Jinak by to ale bylo tak hezké místo.