Nová cesta na staré místo

Psalo se 12. 12. 2021. Zdálo by se, den jako každý jiný. A přesto je ale něčím velice speciální. A víte čím? Konečně jsem totiž pokořila polní cestu, kterou se mi do teď nepodařilo zdolat. Tu, která mě k sobě nepustila ani 23. května, ani 5. září. A jak už to v pohádkách bývá, třetí pokus je vždycky stěžejní. A cesta to byla dlouhá. To se musí nechat. A udělala jsem při ní asi dvacet pět fotek, které jsem nakonec zredukovala na osmnáct. 

Už odjakživa jsem byla zvědavá, kam ta trasa vede. A to až tak, že jsem si na Google mapách prohlédla pohled shora. Ale to mi nestačilo. Chtěla jsem tudy projít a pokud možno to zdokumentovat. Jenže se mi to nikdy pořádně nepodařilo kvůli ďábelské vodě přes cestu. Jaký to nakonec spásný nápad, že jsem se tudy vydala, když všude bylo po kotníky sněhu. Prošla jsem přes něj, aniž bych zaznamenala byť jen kousek bahna. Ale teď už opravdu k fotkám

Jen velmi zřídka se stane, že jdu okolo tohoto rybníčku a nepokusím se ho vyfotit. Většinou se tam vyskytují divoké kachny. Protože jsou ale ve prostředku rybníka, tak se fotí velice špatně. Možná kdybych s sebou přinesla vždycky nějaké krmení, že by to přece jen bylo jiné. Budu na to příště myslet. Dneska tam ale bylo kromě jedné divoké kachny i domácí husa. To je rarita, kterou člověk nesmí promeškat. Když jsem byla hodně malá, tak tam bylo hodně hus. Asi vždycky někomu utekly. A já jsem se jích tak bála. Protože vyběhly z rybníka přímo ke mně, kejhaly, syčely a natahovaly krky. A mě byly tenkrát tři nebo čtyři roky a ty bestie se zdály být větší než já. A i když ji určitě nebylo víc, než patnáct, vypadalo to, jako by jich bylo sto. Ještě že jsem s sebou měla mamku. To víte, že dneska bych si s nimi poradila. Pustila bych na ně psa, ten by jednu zakousl a ostatní by si daly pozor. 
Ale tahle jedna se zdála být zcela neškodná. 

A tady jsme už o kousek dále. Náš největší rybník už stálý čtenář zná také. Vždyť už  ho tu taky na blogu mám ve všech možných i nemožných ročních obdobích. Tady jsou na tom zajímavé jen ty stíny stromů.

A tohle jsou nejspíš ty stromy, které jsem měla za zády, když jsem fotila předchozí fotku. 

Jedlou bych chtěla prozkoumat ten les na tamtěch kopcích. Musí to tam být zajímavé. Měla bych si zjistit, kudy se tam jde. Ale nejkratší to asi stejně bude vzdušnou čarou přes pole. A také se při tom člověk nejvíc naučí o místní krajině. Když člověk chodí pouze po cestách, o hodně se ochuzuje.

Mě vždycky z fotografického hlediska fascinovaly takové ty přechody mezi sluncem a stínem. Takové ty situace, kdy je kus slunce za mraky a kus ne. Při takovémto polojasnu se vždycky někde něco takového najde.

Ten den opravdu hodně záleželo na tom, kterým směrem člověk fotil a hlavně v kterou chvíli. Foukal totiž větřík a honil ty mraky ze strany na stranu. Ale obloha vypadá působivě vždy, ať už je na ní cokoliv.

A víte, že když jsem byla menší, považovaly jsme se ségrou ten dům za tajemný? Zdál se být tak tichý, tak opuštěný, možná dokonce prokletý.Teď už si to nemyslím. Tedy opuštěný a tichý je. Ale prokletý asi ne. To už by se vědělo. :-)

Ať tak či tak, toho 12. prosince jsem došla významného poznání. U toho domu je totiž rozcestí. Jedna taková frekventovanější polňačka a druhá, která jako by neexistovala. Kdyby mi mamka neřekla, že tam je, ani bych jí neznamenala. V článku Cestou necestou máte dokonce její fotku. V článku Jestli se blížím k cíli jsem ji dokonce nazvala polní cestou nejhrubšího zrna. Protože to jsem ještě neznala cestu ještě hrubšího zrna. Dostala jsem se po ní na to samé místo, jako tentokrát. Tenkrát jsem se zmínila i o nějakém jiném rozcestí, které je také třeba prozkoumat. Jsem přesvědčená, Cesta která vede od toho domu a cesta, kterou jsem ten den zdolávala, jsou ty dvě cesty, co se spojují v jednu. Vím to téměř na 99%. 

Ne, fakt nechápu účel těch hnijících balíků slámy u cest. Vždyť je to škoda, ne? Když nevím, co s přebytečnou slámou, tak jí prostě daruju, nebo za menší peníz prodám někomu, kdo chová nějaký dobytek a slámy nemá nazbyt. Aspoň ta zvířata budou mít na čem ležet, než to pokadí a stane se z toho perfektní hnůj. Ale tohle se mi moc nelíbí. A takových míst znám ještě několik.

Na jehličnatých stromech je nádherné to, že i v té nejkrutější zimě zůstávají stále zelené.

A nebo o tomhle rozcestí jsem tenkrát psala? Možná že to nakonec bylo tohle.

Nebo tohle? Himl herhot dorvetr krucajs element. To je bordel. To je neuvěřitelné. V tom aby se prase vyznalo. Ještě že se na takovýchto místech nedá vůbec zabloudit. Na rozdíl od velkých měst, kde i přes cedule a ukazatele se člověk ztratí. A taky jsem se držela hráze rybníka o kterém vím, že patří k vedlejší vsi a který byl také znám jako vynikající koupací místo. Vlastně jsme se tam byli podívat v létě. Samozřejmě tak, že jsme jeli autem do té vedlejší vsi. Tam ze zaparkovalo a dál se šlo pěšky. Vždyť by tady člověk ulomil kolo. Voda se ovšem zdála být špinavá. A navíc tam plavali nějací úplně nazí lidé. No zkrátka jsme se otočili a šli pryč.

Nene, podle mě jsem se spíš tehdy zmiňovala o tom rozcestí z minulé fotky. Protože právě tady na tom není nic záhadného. Pravá cesta vede na jeden konec vesnice. Ta levá vede k lomu. Tedy k druhému konci vesnice. Kdybych šla doprava měla bych značný kus kratší okruh. Mohla bych se totiž dostat k asfaltce vedoucí do naší vsi. Měla bych v podstatě kratší okruh. 

Já jsem ale šla doleva. 

A tudíž jsem jsem mohla vyfotit panorama s polem

Rybník, na kterém jsem kdysi vyfotila tu labuť, z výše zmíněného článku "Jestli se blížím k cíli". Ale to bylo ještě o kousek dál. 

A tenhle lesík byl také zajímavý už z dálky. Jak se k němu člověk blížil, začínal tam rozeznávat takové modré věci.

Jo, přesně tyhle. Zajímalo mě, co to jako je. Přišla jsem blíž. Zjistila jsem, že je to nějaká velmi tuhá síťovina daná do kruhu, a v každém tom útvaru byl malý stromeček. Patrně ochrana proti srnkám. A ano, jednou se sem vrátím, abych shlédla, jak stromky prospívají.

Vidíte tamhleto vzadu? To je lom u té vedlejší vsi. Vzpomínám si, Jak jsme někdy v sedmé třídě při hodině občanské výchovy měli sepsat, jak by se ten lom měl využít, až se v něm přestane těžit. Teď pomiňme, že 90% lomů se buď zatopí vodou a lidé se tam koupou nebo se nechává ladem. Jako třeba ten lom v Protivíně. (Článek "Navráceno přírodě", třetí  fotka od shora) Po nějakých čtyřiceti letech už ani nepoznáte, že se tam kdy něco těžilo. )

Ale abychom to nezamluvili. Všichni o lomu v této vsi psali takové ty nepraktické věci, jako že by se tam mohl postavit supermarket, parkoviště, nebo ryze prakticky jenom zatopit vodou. Jenže jeden zatopený lom už tam je. Ten starší. Když jsem byla malá, tak tam byla opravdu nádherná voda. Jenže pak se asi po letech zjistilo, že stěny lomu zvětrávají a hrozilo, že se z nich začnou odlamovat šutry, které by mohly spadnout na přítomné plavce. A protože i přes zákaz se tam lidé chodili koupat, někdo to tam zavezl hnojem. A od té doby už ta voda není tak křišťálová, jako kdysi. Také se tam musím někdy vypravit a obhlédnou situaci. Fotky z toho místa tu prostě chybí. 

No zkrátka jeden spolužák tehdy napsal myšlenku, která se mi líbí do dnes. Že až se přestane se přestane těžit i v tomto novějším lomu, že by se z něj mělo udělat koloseum, ve kterém by spolu na život a na smrt bojovali politici, kteří se spolu ve sněmovně nemohou nebo spíš nechtějí domluvit. Nádhera. Víte kolik problémů by vymizelo z politiky?

Uf, tady se také dostaneme daleko do historie. Tuhle kapličku jsem fotila v červenci 2018 a vyskytuje se v článku Pramen, co vyschnul. Tenkrát jsem se rozohňovala nad tím, jak si z dětství pamatuju, že v té kapličce byla voda. A zhruba o dva metry dál z roury ta voda vytékala. Byla to taková studánka, která má prý léčivé účinky. Jenže ten rok nejen že uvnitř bylo sucho, ale z roury nic neteklo. Nadávala jsem na to, jak neprší a měla strach, že s takovou přijde brzy apokalypsa. 

Později jsem zjistila, že pramen se nikam neztratil. Že ho asi jen převedli do jiné roury o kus dál. A kdo ví? Možná je to dobře. To vlhko asi tu kapličku beztak degradovalo a takhle vydrží o něco déle.

A tady už jsem na asfaltové cestě vedoucí k nám. A opět jsem musela vyfotit ten slavný kopec s lesem, který je prostě odevšad vidět. Jako bych zapomněla, že jsem ho ten den už fotila. Jen z jiného místa.

Konečně. Po dlouhé době jsme se dopracovali k poslední fotce. Tam někde v dáli až na samém horizontu se dá tušit ta cesta "ještě hrubšího zrna", která přesto všechno, jaká je, vede skrze velice kouzelná místa.

Fotila jsem to ale zejména kvůli těm mrakům. Tušila jsem, že jestli je vítr přinese až k nám, že zase několik dní slunce neuvidíme. Ale nechte se překvapit, v jakém duchu se nesly fotky z následující neděle.