Pátrání ve vodách

Zdravím, vážení čtenáři. Dneska pro vás mám, co do příběhu, opravdu zajímavé fotky. A to tyhle z 19. září. Pár dní před tím totiž do jednoho z rybníčků, co je při cestě vjelo auto. Řidičovi se holt udělalo špatně na tom nejhorším místě, na jakém mohlo. Ale byl zachráněn a nic se mu nestalo. Všechno dobře dopadlo. A to bych nebyla já, abych si tudy nenaplánovala procházku a neprozkoumávala to tam. Asi si říkáte že na tom nic ke zkoumání není. Určitě ne skoro týden po tom. Ale to, že jsem šla tudy, mělo i jiný neméně malicherný důvod. Později se k tomu dostaneme.

První věc, která mě při cestě zaujala a kterou jsem musela zvěčnit, jsou tyto špendlíky. Takové malé švestkoidní plody, ze kterých jsou výborné ovocné knedlíky. A letos jsou větší, než kterékoliv roky před tím. Tentokrát jsem si ale utrhla asi jen pět plodů a šla jsem dál. Ovocné knedlíky jsem totiž měla nedávno. Oni si s tím špačci poradí.

A tohle je ten druhý, výše zmíněný důvod, proč jsem si zvolila právě tuto trasu. A je to právě tahle louka u větrolamu. Když jsem jí před časem fotila, byla tam velká spousta vody. Prostě jsem chtěla zdokumentovat, jak bude vypadat, až to mokro opadne. A je to vskutku nádherný výjev. Dokonce tam rostou takové ty mokřadní druhy trav. 

V tu dobu už začaly červenat šípky. Jakmile se tak začne dít,  už je to příznakem toho, že už pomalu, ale jistě přichází podzim. 

Ona i ta obloha vypadala velmi podzimně. Co myslíte?

A víte, že celá léta toužím vyfotit tyhle krásné břízy, jak se odráží na vodní hladině? Není to ale tak jednoduché, jak si může myslet ten, kdo to ještě nezkusil. Jednou je totiž hladina zamrzlá, jindy fouká vítr a jsou tam vlnky. A jsou dokonce i dny, kdy jsou blbé světelné podmínky nebo tam plave listí.  Ten den se ale nic takového nedělo, takže se hladina leskla, jako zrcadlo.

Jinak, svou dedukční metodou, za kterou by se nemusel stydět ani Sherlock Holmes, jsem zjistila. že to je onen inkriminovaný rybníček, co pohltil to auto... 

... a řekla bych, že to mohlo být... jedině tady. Možná hy se mělo zauvažovat o tom, jestli by nebylo moudré nainstalovat na toho místo svodidla. Vím, že by to někdo mohl považovat za plýtvání peněz. Kolem polních cest se totiž dávají málokdy. Ale zrovna tady by se hodila. 

Jinak, oni jsou tam ty rybníčky dva. Každý z jedné strany cesty. Je to vskutku ďábelské místo, kde se člověk musí mít na pozoru. A tohle je ten druhý. Řekla bych, že tenhle je i hezčí a čistší. 

Jinak, pamatujete si, jak tenkrát vláda zakázala opouštět okres, ve které člověk žije? Tehdy jsem zkoumala na internetu, kdo je ještě je můj okres a kde už ne. Bylo to na místě. Vždyť v podstatě žiju na pomezí jihočeského a západočeského kraje. Konkrétně na pomezí strakonického a klatovského okresu. Tedy v jihočeském kraji, ale bála jsem se, že bych snad mohla omylem na svých procházkách zabloudila moc na západ. Ale zjistila jsem, že je to málo pravděpodobné. Že je to pořád dost daleko na to, abych se tam dostala čirou náhodou. Kdybych ale měla ten úmysl a vytyčila si nejkratší cestu, tak bych to zvládla. Jednou to budu muset zkusit. Jed doufám, že nenarazím na nějaký nepřekonatelný potůček.

A pak jsem začala studovat katastrální území naší obce. Mě to prostě zajímalo. Jak se často pohybuju po polních cestách, polích, loukách, větrolamech a různých jiných zákoutích, tak už mám vyvinutou citlivost na energii těch míst. Zejména pak poznám změny, když se vzdaluju od své obce a přibližuju se k nějaké jiné. A v tomto případě jsem to vždycky pociťovala kousek za těmi dvěma rybníčky. A na místě, ze kterého jsem už fotila tuto fotku, už to je tutově cizí území. To jsem věděla jistě.

Když jsem pak nahlédla do Google map, kam doopravdy sahají hranice naší obce, zjistila jsem že jsou přibližně v těch místech, kde já je intuitivně navnímala. A to nejen na této trase, ale i jinde. Možná by to šlo nějak trénovat.

O značný kus cesty dál je taková velice nenápadná odbočka z cesty, kterou jsem nikdy neprozkoumala... 

... a v nejbližší sobě asi ani neprozkoumám. cesta se zabarikádovaná. Buď někým úmyslně, nebo tam takhle ten strom spadl sám. A protože nikdo kromě mě tudy netouží procházet, tak to tam je dál. A matně si vybavuju, že už na začátku léta to tam takhle bylo. 

Když jsem byla malá, tak jsem milovala tyto bodláky. Oni tak skvěle držely na oblečení. Člověk si ty kuličky vždycky natrhal a pak nalepil na tričko a bylo to, jako bych měla knoflíky. Ale jde to dát i na ramena, aby to vypadalo, že máte nějakou vojenskou hodnost. Prostě multifunkční bodlák. Vždyť se stal inspirací i pro vynálezce suchého zipu. :-) 

A tady jsem už na konci své cesty. Dál už prakticky nikdy nechodím. Mohla bych samozřejmě, ale člověk si chce přece nechat nějakou energii na cestu zpátky domů, že jo. Navíc to vypadalo, že co nevidět začne pršet. Ale obloha takový dolem budila už od samého začátku. 

Tady jsem ještě musela vyfotit kravičky.  Tyhle jsou strakatější, než ty u naší vsi. 

Víte, že jsem někde četla o tom, že prý krávy, ale i jiní kopytníci, se povětšinou pasou v severojižním směru? Prý to zjistili nějací vědci. Možná by stálo za to, kdybych to také prozkoumala. Je ale pravda, že tato zvířata jsou víceméně v jedné lilii. Žádné není napříč. 

Teď tu pro změnu máme něco milého. Víte, já jsem vždycky chtěla mít fotku květu černého bezu a fotku již dozrálých plodů. A to všechno v jednom článku. Výjimečně se mi to povedlo. Rostly dva keře poblíž sebe, na kterých jste mohli pozorovat různá vývojová stádia. 

Jinak je velice snadné vyfotit květy. O poznání těžší je zachytit ty kuličky. Nevím proč. Asi prostě nejsou tak vzhledné. Myslín, že jsem si s tím poradila docela dobře.

Říká se: "Před heřmánkem smekni, před bezem klekni." U téhle fotky to bylo skoro nutné. 

A konečně poslední. Tohle je ten můj oblíbený smrk, který fotím skoro pokaždé, kdykoliv kolem jdu. Tenhle pokus je ale divný. Nedovedu si vysvětlit, proč horní půlka vypadá normálně a ta spodní se jakoby noří do jakéhosi oparu. Vždyť ani nesvítilo slunce, ani nebyla mlha a ani žádných velkých oblaků prachu jsem si nevšimla. Asi už můj mobil byl unavený.