Dobrý den, vážení čtenáři. Venku je šero a neprostupná mlha. Na stromech je tlustá vrstva námrazy. Při pohledu na tu scenérii má člověk chuť zazpívat si "Vyrostla štíhlá jedlička, tak mezi modříny. Zelená byla celičká od jara do zimy." Pojďme si ale připomenout léto. Například toto jsou fotky ze 7. června.
Například jsem ráda, že se mi podařilo vyfotit květ šípkové růže. Už jsem si to plánovala dlouho před tím, Kdo ví, proč jsem to nakonec neudělala. Každopádně letos se to podařilo.
Tak tohle jsem věděla okamžitě. Co mi ale trvalo tři měsíce na tom, vydat článek? Neptejte se. Asi mám prostě spoustu jiných činností. Třeba psaní vánočních povídek a básní a kreslení vánočních obrázků. Jsem u čísla čtrnáct. Potřebuju jich ale dvacet čtyři, abych mohla každý den od prvního do čtyřiadvacátého prosince vydat jeden. Už se s tím morduju rok. Aspoň vidíte, s jakou rychlostí já pracuju. Ono to u mě asi bude, jako s maturitními otázkami. Taky jsem jich většinu udělala měsíc před maturitou.
No, jdeme dál. Takže, kterou píseň já považuju za legendární? Zejména všechny starší rockové, potažmo metalové hity. Hlavně ty, co jsou o 10 až 20 let starší, než já. Co si budeme povídat. Člověk to slyšel už stokrát, ale neví, ke kterému interpretovi to zařadit. Nicméně si můžeme poukázat, co už jsem vypátrala.
Vyzdvihla bych třeba Run to the hills od Iron Maiden. Výborná píseň, řekla bych. Kdybych měla rotoped, tohle by byla jedna z těch, při které bych cvičila. Kombinovala bych to v písní Třista z místa od Daniela Landy ještě nějakým svižnějším black metalem, přičemž při tom by se mi rotoped rozpadl na šroubky, takže s black metalem bych šetřila. Stejně to nejde poslouchat pořád.
Další legendární píseň je Highway to hell od AC/DC. Ta je možná ještě legendárnější, než Run to the hills. Protože tuhle přece znají všichni. Dokonce i ti, co AC/DC vůbec neznají. A je docela sympatická. A to této kapele zrovna dvakrát neholduju. Byla by ideální při jízdě na kole. Sloky evokují jízdu do kopce, kdežto refrény jízdu z kopce. Ovšem, to asi nikdy neklapne. Je riskantní a nezodpovědné mít v silničním provozu na uších sluchátka. Ono je to nebezpečné i na polních cestách. Traktory jsou všude.
Píseň We´re not gona take it od Twisted sister je také hodně známá. Víte, že se mi o ní kdysi i zdálo? To si taky musíte přečíst. To mi připomíná. Měla bych si zase začít zapisovat své sny. Občas se z nich dá i čerpat. Jinak od této kapely je zajímavá i I wanna rock.
A co takový Bon Jovi? Jeho píseň It's My Life hrají i v těch nejmainstreamovějších rádiích. A musím říct, je to jejich jediná světlá chvíle. Od Bon Joviho se mi líbí ale ještě jiná píseň. Píseň, kterou jsem také slyšela v rádiu a o které jsem si původně myslela, že je od kapely Deep purple a nemohla jsem jí za boha najít. Ale jakmile jsem se dopárala, kdo je skutečný autor, hned jsem ji objevila. Takže představuji vám Blaze of glory.
Co se týče kapely Deep purple, tak se mi od nich líbí píseň Hush. To jejich "Ná na na ná na na ná na na ná". O této písni jsem si zase myslela, že je to od Metalicy. Což se divím. Deep purple se od Metalicy liší docela dost. Když já taky nevím, název ani interpreta, skoro ani melodii a pak se divím, že nemůžu nic najít.
Ale dost už. takhle ten článek bude dlouhý jak Stairway To Heaven od Led Zeppelin a k tomu hlavnímu hřebu se nedostaneme. Protože na mém imaginárním seznamu legend může být klidně ještě sto věcí. Už tahle budete mít problém si pustit vše, na co já odkazuju.
Takže která píseň je podle mě úplně nejlegendárnější? Nakonec to nejde říct jistě. Najednou se nemůžu rozhodnout. Mám dojem, že když vyberu jednu, ukřivdím těm ostatním. Ale jo, já sem tedy dám tohle. kapelu Europe a její The Final Countdown. Vždyť mě vlastně napadla, jako první. Moje obzvláště oblíbená. Její počáteční melodii musel slyšet snad každý. Ale taky ne. K někomu se také nemusela dostat. A proto jí sem dávám, aby si čtenáři doplnili hudební vzdělání.
Á dobrý den.V době vzniku těchto fotek se psal 17. květen. Ptáci zpívaly, včely bzučely a sluneční paprsky hřály tak, že už člověk nepotřeboval ani bundu. Jaro už bylo v plném proudu a člověk pomalu začínal věřit, že se svět zase dává do pořádku. Jó, kdyby člověk tušil, že po svobodném létě nám vláda naplánuje druhou vlnu. Zatím jsem si ale užívala vlnu zelenou.
Třeba tady na té fotce vidíte hloh. On letos tak nádherně kvetl. Škoda, že vždycky tak zapáchá.. Loni jsem si ulomila větvičku a doma jí dala do vody. Zasmradilo to celou kuchyni. Tento rok jsem ovšem byla chytřejší. Některé věci by holt měli zůstat v přírodě.
Drazí čtenáři. Jak asi víte, před nedávnem jsem byla na očním a také v optice, aby mi vyrobili nové brýle. A víte co? Nejsem tak docela spokojená. Teprve teď vím, jak ty staré byly skvělé. Prakticky jsem je nosila od roku 2010. Tolik tělocviků přežily, tolikrát jsem s nimi usnula. Nehledě na to, jako další psí kusy jsem s nimi dělala. Za ta léta se tak pohodlně zohýbaly podle tvaru mé hlavy. A měla jsem k nim už i citový vztah.
