Prazvláštní oblaka

14. března už zase nebyl vůbec žádný sníh a já věděla, že už mi vlastně ani nechybí. Pravda, kousek ho ještě zbylo. Taková malá kopička pod stromem. Nic víc, ani míň. Cesty se zdály být čisté bez marastu a bláta. Tedy soudě podle toho, že jsem se zaměřovala spíš na oblohu,  než ta to, co mám pod nohama.  

A že na tom nebi bylo na co se koukat. Třeba tyto mraky. Myslím ty tmavě šedé, ne ten rozplizlý, rozpadlý světlý obláček. Sice si tím nejsem jistá, ale myslím tyto jsou jedny z těch, co maskují ty létající talíře. Mám dojem, že jeden UFO mrak jsem jsem už fotila. Tady jsou ty mraky ovšem tak trochu nepravidelné, takže nevím. 

My bychom vzhůru k nebesům

Navzdory tomu, že před 7.březnem opět napadl sníh, zdálo se mi, že jsem ve vzduchu už regulérně cítila jaro. Jaký to zvláštní paradox. V den této procházky byl sníh hlavně ve stínu. V místě, kde hodně svítí sluníčko už zase odtál.

Ráda fotím slunce skrze větve stromů. A taky cesty. Tady jsem spojila oboje dohromady. 

Když sníh zmizí a led zůstává

Dobrý den, vážení čtenáři. Po mrazivém období plném sněhu přišla obleva a s ní déšť. A po dešti nutně musela přijít na řadu procházka. On ten 21. únor je stejně takový zlomový. Většina zimy už je za námi a jaro ještě nepřišlo. Člověk už je napjatý. Už se těší na slunce a teplo a to je v nedohlednu... a přesto nedaleko. Já obvykle v tuto dobu mám velkou chuť na čerstvé bylinky bylinky a listovou zeleninu. A ono v tu dobu ještě nic neroste. Ani pažitka, ani petržel. Což mě trýzní. Naštěstí letos jsem to vychytala. Nasela jsem si do květináčku řeřichu. Takže nějakou tu zeleň člověk přece jen měl.

A teď k fotkám. Také jsem zvyklá, že takhle na tom konci února raší kočičky. Chtěla se tedy podívat, jak na tom jsou a zkusit je vyfotit. Sice jsem měla zato, že budou letos  trochu opožděné, ale zkontrolovat se to musí. Ach, jaké bylo moje zklamání, když jsem našla toto. Vypadá to, že tu někdo řádil. A to bylo do Velikonoc ještě tak daleko...