Zdravím, milí čtenáři. Psal se datum 13. února. Bylo neobvyklé teplo a na azurově modrém nebi jasně zářilo slunce. Dá se říct, že to byla idyla... Kdyby ovšem nefoukal ten ledový větřík.
Tentokrát opět začneme s divokými kachnami již na stokrát foceném rybníčku. Tentokrát jsem zachytila kačera, jak mává křídly. Také si můžete všimnout, že na jedné půlce je voda a na druhé ještě tenounká vrstvička ledu.
A tady ještě jednou. A nestěžujte si. Kdybych žila v Austrálii, tak bych sem zase přidávala pořád dokola fotky klokanů a rozkvetlých eukalyptů. Kdybych bydlela v Norsku, číhala bych zase na polární záři. Prostě fotím to, co jde.
Na této fotce zase můžete vidět, že ačkoliv byl tehdy teprve únor, tráva už se pomalu začínala zelenat. A myslím, že i to obilí na polí se začalo probouzet k životu.
Tuto cestu už také znáte, ale tudy jsem tentokrát nešla.
Vlastně jsem šla tu samou trasu, jako tenkrát, když jsem fotila sérii Cestou necestou.
Přesně tuhle ďábelskou cestu jsem loni vyfotila také. Myslí, že by tento úsek měli posypat štěrkem. To by možná pomohlo.
Při cestě zpátky jsem si všimla tohoto stromu. Ano. Poznala jsem ho. Je to přesně ten samý strom, který se loni zlomil vejpůl. To asi někdo uklidil a stromu vyrašily nové výhonky. Jeho vůle k životu je fascinující.
A konečně zlatý hřeb. Fotka, která dala jméno celému článku. Jediná povedená. To je přece ten náš největší rybník. Nejsem si ale jistá, jestli jsem ho fotila na tomhle místě.
Velmi nádherné. Miluji přírodu.
OdpovědětVymazat