Ve vlhku a chladu

Zdravím, milí čtenáři. Dneska to budeme mít trochu pestré. V tomto článku totiž budou fotky ze tří různých dní. Ono je totiž blbé, aby člověk vytvářel příspěvek kvůli jedné nebo dvěma fotkám. A když pro ně jsem vymyslet nějaký společný název, není co řešit.

A jako první tu máme fotografii z 21. ledna. Mám dojem, že jsem je vyfotila když jsem šla z krámu. Já totiž míjím takovou zídku, kde jsou občas úchvatné rampouchy. 
Ten den ovšem docela roztávaly, takže nebyly takové, jaké by mohly být. Jedno je však jisté. Ve focení ledu a rampouchů se budu muset ještě hodně cvičit.  

A nyní už tu máme nedělní fotky z 23. ledna. Tehdy vypadaly výhledy do dálky tak nádherně. Ale to je tak všechno, co o tom můžu říct pozitivního.

Kdysi jsem do jednoho článku, napsala něco v tom smyslu, že sníh je vlastně fajn. Procházky se stanou odpornými až potom, co sněhová pokrývka roztaje a nikde není nic, než mokro a bláto. A toto byl unikátní okamžik, kdy sníh už skoro není a bahno už je v plné pohotovosti. 

Také ten den byla velice zajímavá obloha. Mám ráda, když ty mraky mají nějakou strukturu. Někde jsou světlejší, jinde tmavší, místy je vidět modré nebe atd... 

Což přímo kontrastuje s oblohou ze 6. února. Jednolitý, šedý, neprostupný povlak, kterým se marně prodírá slunce. Dokonce i trochu poprchávalo. Vůbec to byla taková ošklivá procházka. Fuj. Jedinému, komu se líbila, byl pes.

Vlastně to všechno vypadá stejně olezle, jako krajina ze 7. února loňského roku. Tehdy jsem vlastně fotila tu samou strouhu, jako teď. Opravdu se moc nezměnilo. Jsou tam pořád ty samé balíky slámy. Jen o něco shnilejší. Jen z toho stromu po pravé straně vichřice orvala nějaké větve. Také asi tehdy bylo ještě o něco větší mokro.