Byl první máj

Zdravím, milí čtenáři. Tehdy mě velice rozesmutnilo, že ten státní svátek 1. května vyšel neděli. Že jsem tak přišla o volno navíc. Zpětně ale musím říct, že geniálněji to už se to ani stát nemohlo. Nedělní procházka na první máj. To je něco tak poetického. To byste nevěřili. Dokonce jsem si tento týden znovu přečetla báseň Máj od Karla Hynka Máchy. Ta také obsahuje všechno. Přírodu, lásku, děs, bolest a smrt. Na mých fotkách je asi jenom ta příroda.  

Jako první tu máme asfaltovou cestu. Tenkrát mě zaujal hlavně ten kontrast žlutých pampelišek na temně zelené trávě. Bylo to působivé. Nadále si můžeme všimnout i toho, že teprve začalo rašit listí na stromech. Když to tak porovnávám s fotkami z loňska, tak je to tak nastejno. Ale oproti předloňskému roku je ta příroda děsně pozadu. Minimálně o dva až tři týdny. 

Jinak jsem ten den šla tu samou trasu jako tehdy, když loni prvně napadl sníh. A vůbec je tento výhled vděčný. Vždycky, když tudy jdu, vždycky ho vyfotím. Tedy plus mínus pár metrů. doleva či doprava. A tentokrát pořád ještě kvetly ty trnky. 

A teď jsme už zavítali do končin,které můžete znát jen pod sněhem. Rybníček se smrky na břehu. Teď už mi jen zbývá zvěčnit je v létě a na podzim a budu to mít odbyté. Ale ono to bude možná ještě víckrát. 

Tohle je velice komické. V klidu si tak jdu po cestě a najednou se mi zdá, že v dálce někdo stojí. Zastavím se a přemýšlím, proč tam sakra stojí u toho křoví. Že by se tam kochal? Nebo se mu začalo chtít čůrat? Po chvíli jsem pokračovala dál a jaké bylo moje překvapení, když jsem zblízka poznala, že to vlastně není vůbec žádný člověk. Snad nějaký strašák. Ale proč tady? Zbytečnost. 

Minule jsem nedošla až sem.

A tohle je nádherné místo. Takové mokřadní a tajemné. Já bych se vůbec nedivila, kdyby se někde poblíž skrývaly bludičky.  

O kousek dál je ještě jedna vodní plocha. Troufám si tvrdit, že o něco méně podezřelá.

A toto je to nejúžasnější místo, jaké jsem ten den viděla. Vypadá to jako potůček. Ale v létě je to většinou vyschlé. A ty půvabné blatouchy... Ty na té fotce asi nejsou k rozeznání. Ale jinak tam byly. 

Také jsem nemohla nevyfotit lesní jahodu.

A tady jsem už dávno na cestě k domovu. Ještě jednou jsem se otočila, abych si ještě z délky prohlédla ty tajuplné končiny, že kterých jsem se právě vrátila. 

Už jsem fotila bez v plném květu a hrozen s jeho plody. Ale ještě ne tuhle mladistvou verzi. 

A toto je modřenec hroznatý, nemýlím li se. 

Své putování jsem zakončila vyfocením odkvetlé pampelišky.