♪ Co jsem nejvíc poslouchala v srpnu 2022

Zdravím, milí čtenáři. Dneska pro vás nemám, článek do blogové výzvy. O víkendu jsou stejně ta témata bonusová. A tak jsem se rozhodla v neděli vynechat, abych konečně mohla zveřejnit článek se seznamem písní, co jsem nejčastěji poslouchala v měsíci srpnu. 

Tohle je, přiznám se, už poněkud archivní píseň. To ještě když v Arakainu byl Aleš Brichta. Tahle deska vyšla v roce 1990. A v roce 1994 pak její anglická verze. A my máme doma na CD jen verzi anglickou. Když si to chci pustit v češtině, musím spoléhat na youtube. Ale to vůbec nevadí. Stejně je z ní poslouchatelný jenom Pán bouře. Nebo Stormmaster, chcete-li. Ke zbytku jsem nenašla vztah. 
Vlastně jsem tuhle píseň už dlouho neslyšela. Až někdy na konci prvního týdne v srpnu jsem si na ní vzpomněla. Po několika dnech urputných veder a dusna hlásili konečně bouřky. A v tom pozdním odpoledni to tak i vypadalo. I mraky přišly. Vítr se zvedl. A snad i spadly čtyři kapky. A člověk se tak nadchnul. Těšil se, že se konečně pročistí vzduch, s maximálním zaujetím jsem sledovala meteoradar. Pouštěla si tuhle píseň, která připomíná bouři sama o sobě. A víte, jak to nakonec dopadlo? Šly dvě vlny bouřek. Jedna se stočila na Plzeňsko a druhá na Vysočinu a Moravu. A nás to obešlo obloukem. Jenom vítr zvedl prach. 
Nicméně tuhle píseň jsem poslouchala další dny. Jen pro ten pocit. 

Italskou kapelu Maneskin jsem donedávna neznala. Tedy tak nějak jsem věděla, že byla v Eurovision. A nejen letos. I loni. A snad i v rádiu od nich něco hráli. Ale nikdy mě nezaujala tak, jak by si ve skutečnosti zasloužila. Zkrátka jsem se jí nezabývala. 

A pak jsem se jednou v sobotu koukala na Óčku na tu jejich hitparádu Óčko chart. To je věc, na kterou se obvykle nedívám, protože tam hrají samé sajrajty. Ale nejmladší ségra trvala na tom, že to chce mít puštěné a já byla líná vstávat a jít pryč. Víte co. některé písně byly vyloženě odporné a jiné spíše průměrné. A pak tam byl Maneskin s písní If I can dream. Dodatečně jsem se o ní dozvěděla, že byla převzatá od Elvise. Ale to je jedno. Tehdy jsem si zkrátka poprvé všimla hlasové kvality zpěváka. To víte, že jsem si dala závazek, že prozkoumám jejich další hudbu.

A tak jsem objevila píseň Ziti e buoni. Při prvním poslechu jsem si říkala: "No. je to něco jako nedokvašený Marilyn Manson." V té písni je zkrátka něco, co mi ho silně připomíná. Asi je to tou vizáži zpěváka a videoklipem. Náhoda nebo úmysl? Jsem přesvědčená, že spíš to druhé.

Ale ta píseň je prostě dobrá. Pouštěla jsem si jí pořád dokola. A střídala jí s písní Le parole lontane. Vždycky půl hodiny jednu a půl hodiny druhou. A při tom jsem tvořila design na blog. Uf to bylo martyrium. 

***

Le parole lontane je úplně jiného ražení než Ziti e buoni. Taková smutná romantika. Hezká je ta melodie. Chvílemi jsem se i dojala. Myslím, že schopnosti zpěváka se poznají mimo jiné i podle toho, jakým způsobem dokáže dát emoce do svého hlasu. A to takovým způsobem, že i když člověk neumí jazykem, kterým je to zpíváno, tak duše porozumí. A v hudbě nebo třeba i v poezii jde hlavně pro to, aby nějakým způsobem povznesla duši. 

***

Co říct k tomuhle k písni I wanna be your slave? Ta je a také fajn. Dobře se poslouchá. 

Ale víte, jaká píseň od této kapely mě potěšila ze všeho nejvíc? Víte. To už jsem s tím designem pomalu finišovala a shodou okolností jsem se zrovna tu dobu proklikala k písni L´altra domensione. Tohle jsem skutečně nemohla dostat z hlavy skoro týden. A pokaždé jsem litovala, že je tak krátká. Taková písnička by klidně mohla mít devět minut a nebylo by to na škodu. 

A máme tu opět Aleše Brichtu. Já jsem ten Maneskin občas proložila i písní Spravedlnost bývá slepá. víte, že tuhle píseň jsme se ségou milovali, když jsme byly malé? A dokonce jsme kreslili výlev, jak Aleš sedí pod keřem růží a jak na něj někdo míří pistolí a střílí po něm. Děti jsou občas morbidní. Ale jak říkám. Je lepší být morbidní, než krutý.  

Také jsem si tuhle píseň pustila, když jsem psala článek Moje oblíbená místa.