Pod pruhovaným nebem

Dobrý den, milí čtenáři. Jsem tu zase a přináším další várku fotek. Jednu z 5. a 12. února. Tentokrát s dost podivným názvem, co říkáte? Ale věřte mi. Více méně to sedí. 

Z 5. února mám jen jednu fotku. Respektive jednu použitelnou. Fotka je zajímavá hlavně impozantními světelnými podmínkami a neobvyklou strukturou mraků. Díky tomu se jinak průměrná krajina změni v kouzelný výhled.

Vidíte ten pařez? Kdysi na tomto místě rostla obrovská vrba. Já si moc dobře pamatuju na její blahodárný stín v horkých dnech. A vybavuju si na ten osudný den, když jsem zjistila, že ji jedna obzvlášť silná letní bouře s vichřicí srazila k zemi. Nejsem si jistá, co se tu tenkrát přesně dělo. Blesk či vítr? Kdo je vinen? Já jen vím, že když jsem tudy šla 24. července, vyfotila jsem zlomené stromy hned dva. A tohle je ten první z nich. Tehdy jsem litovala, že bude poloviční. Ale teď jeho ostatky byly odstraněny úplně. Snad jen smutný pařez je připomínkou toho, že tu kdysi ta impozantní bytost vyrůstala ze země. 

Usadila jsem na ten pařez psa a vyfotila ho. To aby bylo ukázáno, že průměr kmene byl fakt velký. Z chudáka Ňufa se pak sypaly piliny ještě nějakou dobu potom. :-) 

A tady už jsem na zpáteční cestě. Šla jsem tentokrát celkem daleko, abych se dostala na konec cesty uprostřed louky, kde vúbec nic není.  Poté jsem se otočila a prostě jsem musela vyfotit tento výjev. Ta obloha na téhle straně měla také zajímavý vzhled. Jako by onen světlý pruh byla hranice mezi jedním a druhým tynem mraků.

A konečne fotka, která dala jméno celé téhle sérii. To nebe v zadu je opravdu pruhované. Nevím, jestli jsem kdy něco takověho viděla. Vy ano?