Ten, který udeří: Kapitola 1 - Setkání s temnotou nejhrubšího zrna

Zdravím, milí čtenáři. Tak jsem se po strašně dlouhé době rozhodla, že napíšu povídku na více kapitol. Je to napůl intuitivní dílo. Člověk si jen sedne a píše, co mu na mysl přijde. A pak to musí týden předělávat do podoby, aby příběh celkově dával smysl. A tímhle způsobem vznikl hlavní hrdina, jehož jméno a životní příběh zatím neznám ani já. Vše se mi, doufám, rozkryje v dalších dnech. Vlastně už mám nastíněno několik verzí. Ty se ale vzájemně překrývají. To musí nejdříve vykrystalizovat. 

Obrázek k povídce vytvořen z tohoto a tohoto 

Na Mirenské údolí padla temná noc a nejbližší okolí osvětlují už jen poslední plamínky uhasínajícího ohniště. I já rozložil deky pod starým bukem na okraji rozlehlé louky a chystám se ke spánku. Můj na volno uvázaný kůň odfrkává opodál. 

Zítra mě čeká náročný den. Musím zdolat další část cesty. Počítám, že tak po poledni dorazím k horám a do západu slunce musím zdolat Ókrutamský průsmyk. Tam se nevyplatí nocovat. Jsou lidi, kteří se o to pokoušeli a vrátili se šílení. Pár z nich se dokonce nevrátilo vůbec. Nikdo ale neví proč. Navíc i kdyby tamější místa neoplývala tak špatnou pověstí, stejně si nemůžu dovolit ztrácet čas. Dost spěchám. Mám přece svůj úkol. A když ho splním, dostanu za to dobře zaplaceno. 

Samozřejmě mě nečeká nic menšího, než dorazit do Karalu, podříznout hrdlo krále Arryna a hlavu dovézt do jeho bratru Ilenovi. Ten se pak ujme vlády místo něho. Jednoduché jako facka. Proč to komplikovat? Není nad čím přemýšlet. Vždycky jsem za druhé dělal jejich špinavou práci. Jsem nájemný vrah. Možná jeden z nejlepších v zemi. Prostě se jeden trouba potřebuje zbavit druhého trouby.  A ano, děje se to i v královských rodinách. Kdo by si to byl pomyslel?  

Lid se za Arryna nepostaví. Není moc dobrý panovník. Zadlužil království tak, že teď prostí poddaní musí třít bídu s nouzí. Tedy, ne že by se nesnažil svou chybu napravit. Naopak. Vymýšlí neustále nové a nové způsoby, jak současnou situaci zlepšit. Jen to nefunguje. Vždycky se to pak ještě zhorší. A Ilen si myslí, že bude lepší. Jenže co by s tím chtěl dělat? Tohle už se přece zvládnout nedá. Z čeho chce platit dluhy? Vždyť i královský zámek je zastaven.  A Zamerské a Elvarské království nám chtějí vyhlásit válku. To už je opravdu lepší být mrtvý, než za sedět na trůně. Já tím vlastně Arrynovi ulehčím jeho trápení, když ho zbavím jeho náročného úřadu. 

S povzdechem jsem ulehl na jednu deku a druhou jsem se přikryl. Svůj starý tlumok s věcmi jsem si dal pod hlavu a ostrý meč zastrčený v pochvě mám bezpečně pod sebou. Kdyby mi ho někdo chtěl sebrat, vzbudil by mě. Za ta léta jsem si zvykl, že mě tlačí pod zády. Vlastně bych už mohl tvrdit, že bez něj neusnu. 

Zavřel jsem tedy oči a zaposlouchal se okolních zvuků. Cvrčci cvrkali, žáby v nedaleké strouze kvákaly a větřík tiše pofukoval. Vždy, když fouká z téhle strany, přijde bouře. A ty v červnu bývají obzvlášť prudké. Zatím však na nebi není ani mráček. Noc tedy přečkám ještě v suchu a ráno se uvidí. 

Po chvíli jsem začal upadat do dřímoty. A snad jsem i na chvíli doopravdy usnul, když v tu chvíli jsem byl dočista probuzený. Něco bylo hodně špatně. Nejdříve jsem jen s napětím sledoval své okolí. Všechny moje smysly byly v pohotovosti. Nic jsem neviděl, ale rozhodně tuto louku obestíralo něco, co sem rozhodně nepatřilo. Cosi zlého a démonického. Zdánlivě se nic nedělo a přesto jsem v zádech cítil nepříjemné mrazení. A to ticho. Hluboké a absolutní.

Během okamžiku jsem se vyhrabal z deky a posledním zbývajícím kusem dřeva jsem rozhrábl ohniště. Pak jsem na něj hodil hrst suché trávy a pár klacíků. To ještě chytne, tím jsem si byl jist. A opravdu. Stébla už začala pomalu doutnat a začaly se objevovat první malé plamínky. Byly ale podivně bledé. Skoro až matné. Zvláštní mi přišlo i to, že vůbec nehřály. Co se to sakra děje? 

"Je tu někdo?" zvolal jsem a tasil meč, i když jsem věděl, že to nebude mít žádný efekt. Nikdo tu přece není. Jen ta hutná a beztvará energie. I zvuk mého hlasu zněl jako pod vodou. Žáby a cvrčci mlčeli, ačkoliv ještě před minutou zněl jejich chór do široka, daleka. Hvězdy a úzký srpek měsíce potemněly a získaly šedý nádech. Koutkem oka jsem viděl svého koně, jak se vzpíná na provaze a snaží se ho přetrhnout. Jeho ržání však k mým uším nedoléhalo. I když do této chvíle panovala vlahá letní noc, nyní se do morku kostí zažíral ledový chlad. Přicházel odnikud a zároveň odevšad. Zrovna, když mi blesklo hlavou, že musím okamžitě pryč, cosi neviditelného začalo svírat mé hrdlo...

Magie. Ryzí a temná, jako z té nejhorší noční můry. Pomalu jsem se začal dusit a zároveň se mě zmocňovala částečná paralýza. Upustil jsem meč. Pod tíhou neznámé síly jsem padl na kolena. To není dobré. Teď musím jednat rychle. Už jsem jednou něco podobného zažil v Lardanienu. Tehdy bych bez cizí pomoci málem umřel. Dnes to ale mám šanci zvládnout sám. Už přece vím jak. Jsem vyzbrojený na takové situace.

Z posledních sil jsem se natáhl pro svůj tlumok. Naštěstí ležel na dosah ruky. Kromě pár krajíců chleba, jednoho kousku sušeného masa a obvazů tam už nic moc nemám. Až ze samého dna jsem vytáhl váček s bylinkami, které chrání proti zlu. Jednu hrst jsem hodil na žhavé uhlíky, protože ochranné byliny jsou nejúčinnější, když se vykuřují. Druhou jsem strčil do pusy a rozkousal a spolkl. Teď jsem byl chráněn i proti posednutí. 

Pravda, málem jsem se zalknul. Polykat suché seno, které škrábe v krku, jako kartáč na boty není žádný med. Ale sevření skutečně trochu povolilo. Chlad však nepolevil. Tahle ochrana dlouho nevydrží. Čáry byly příliš mocné. Prostě mě v tuto chvíli nenapadlo nic jiného, než že jsem si své deky omotal kolem ramen, popadl zavazadlo s mečem a co nejrychleji jsem utíkal ke svému koni. Ten už v tuto chvíli ležel na zemi a zdálo se, že také nemůže dýchat, jako já před chvílí. I jemu jsem strčil do huby poslední malý zbyteček bylinek. Až někdy bude vhodná chvíle, musím si nasušit nové.

Odvázal jsem provaz. Mezitím kůň vstal a trochu se třásl. Nebylo nač čekat. Připásal jsem si meč. Deky jsem hodil přes koně, Tlumok jsem si pak hodil přes rameno, vyhoupl jsem se do sedla a vyrazil tryskem pryč. A opravdu. Po chvíli jsem opravdu překonal jakousi hranici a jako když utne... Vše bylo zase normální. Opět svítil měsíc. U ucha mi dokonce bzučel komár. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna toto někdy budu považovat za rajskou hudbu. 

Zatahal jsem za uzdu, aby kůň zastavil. Seskočil jsem z něj a své přikrývky pečlivě poskládal a strčil do tlumoku. Ještě jednou jsem pak dodatečně zkontroloval, jestli mám všechno. V tom spěchu jsem tam mohl něco zapomenout. Ale veškeré věci jsou tam, kde mají být. 

Ta temnota je zřejmě vázaná na jedno konkrétní místo. Ale kde se tu vzala? Nikdy tu přece nic takového nebylo. Tuto oblast přece znám, jako své boty. Narodil jsem se v nedaleké osadě kousek dál na sever. Tamější lidé se živí pastevectvím. Celý Miren je vlastně taková velká rozlehlá kotlina s pár navzájem od sebe vzdálenými vesnicemi. Ze tří stran je obehnaná vysokými kopci. Život tady, co si pamatuji, byl vždy naprosto bezpečný. Bez zbojníků i bez dravé zvěře. Ani vlci se sem  nestahují. Všechny hrozby drží dál kouzelná moc čaroděje Rignara, který obývá svou chatrč v nedalekém lese. 

V dětství jsem tu žil rád. Ještě na prahu dospělosti jsem si představoval, že tu zestárnu, Miloval jsem zdejší zvlněnou krajinu i její drsné podnebí. A pak jsem odsud musel odejít. Přesněji řečeno uprchnout. Od té doby musím svůj rodný kraj objíždět obloukem. Dnes jsem udělal výjimku a přes Miren si zkrátil cestu, protože pospíchám. Jak jsem už řekl. 

Kdysi mě vyhnali. A snad i právem. Ale nikdy nikomu neřeknu, co se tenkrát přihodilo doopravdy. Místní si udělali názor sami a cizího to nemusí zajímat. Proto si holt některé události budu muset vzít s sebou do hrobu. Po té události, jsem se potom dost změnil. Už jsem nebyl ten veselý chlapec. Zažil jsem něco, co mi až do konce života nepoznamenalo na duši.

A to, že jsem ze dne na den přišel o domov mi taky nepřidalo. Nikde jsem pak nemohl najít střechu nad hlavou. Odevšad mě vyháněli. Místům, kde mě znali jsem se musel vyhýbat. A jimde? V tehdejších nejistých dobách si přece nikdo pod svou střechu nevezme cizího otrhance. To by byl blázen. Představoval jsem si, že se stanu čeledínem na nějakém statku. Musel jsem se však začít cvičit v boji, abych přežil.

Živil jsem se pak, jak se dalo. Nejprve jako voják. Poté, co jsem dezertoval, jsem byl zbojníkem. Armáda omezovala mou svobodnou mysl. Během let jsem se odnaučil soucítit s druhými. Lidské životy pro mě přestaly mít význam. Až jsem se nakonec stal nájemným zabijákem. Nikdy jsem to neplánoval. Osud tomu tak chtěl. Teď jsem tím, čím jsem kdysi opovrhoval. Dnes je mi to však lhostejné.

Ale minulost je minulost a teď je teď. A momentálně jsem měl zážitek, ze kterého se budu vzpamatovávat kdoví jak dlouho. Vím jedno. Tohle nebyla Rignarova čarovná ochrana. Zažil jsem na vlastní kůži jeho magii. Je úplně odlišná. Každé kouzlo si přece nese rukopis svého tvůrce. 

Já dokonce pochybuji, že je to vůbec dílo nějakého mága. Tenkrát v Lardanienu ano. Šlo to poznat. Ta kouzla obsahovala cosi jako... emoce? Nenávist? Hněv? Ale tahle zrůdnost byla tak chladná a neosobní. Sžírala člověka zevnitř. Možná síla démonů z hlubin země? Ti jsou přece nejhorší. 

Myslím, že si budu muset promluvit s Rignarem. Je možné, že o nich neví? A nebo ano, ale nestačí na ně? Na svých cestách jsem se setkal s mnoha čaroději. Kdyby spojili své síly... A proč se sakra do toho chci plést? Vždyť oni mi snad za to ani nestojí. Zdejší obyvatelé mě nezajímají. A Rignar ze všech nejmíň. 

A přesto... No to víte, že jsem zamířil přímo k němu. Je mi jasné, že když mě tu kdokoliv potká, má právo mě bez soudu na místě zabít. Kterémukoliv místnímu pastevci bych se vlastně ubránil. Kdyby po mě šla celá horda, už by to bylo o něco horší. Jsem schopen si poradit s kdečím. Ale Rignar dokáže srazit člověka k zemi pouhým mávnutím ruky... Co si sakra myslím, že tím dokážu??? 

Kapitola 2 ►