25. března 2023

Ten, který udeří: Kapitola 2 - Stromy také zabíjí

Zdravím, milí čtenáři. Je tu další kapitola povídky Ten, který udeří. Myslím, že ještě takové dvě nebo tři kapitoly a začne mi to psaní zase jít, jako kdysi. Poslední léta jsem nějak vyšla ze cviku. 

Obrázek k povídce vytvořen z tohoto a tohoto 

Můj kůň uháněl po polní cestě směrem k lesu. Dlouhé tmavě hnědé vlasy mi v té rychlosti vlály ve větru. Míjel jsem hrušeň a pár keřů černého bezu. Teprve až když se přiblížily první borovice, jsem zatáhl za uzdu, aby zpomalil. Nepotřebuju totiž, aby v téhle tmě klopýtl o pařez. "Jukine, už jenom kousek," řekl jsem mu. On jenom zafrkal a kladl jednu nohu za druhou. Chytré zvíře. Je opatrný za nás za oba.

I v té tmě jsem rozpoznával siluety všech stromů. Pamatuji si, že tam v dálce vždycky  stál krmelec. U něj se stezka stáčí doleva. Pak vede rovně až k Rignarově chýši. Kousek nade mnou zahoukal sýček. Dost jsem se polekal. Mám dost pocuchané nervy. Tak malá sova mě přece nemůže ohrozit, nebo jo? Je to jen změť peří s pařáty dobrými akorát tak k roztrhání menšího hlodavce. Kdybych měl luk a šípy, zastřelil bych jí. Na dlouhých cestách je každé maso dobré. Když je nouze, člověk spořádá ledacos. 

Lesní stezka se dost zužovala. Ostružiní se omotávalo kolem Jukinových kotníků a větve trnkových keřů mi už nejednou málem vyškrábly oko. U již zmíněného krmelce jsem odbočil, jak jsem plánoval. Když v tu chvíli mi sýček třikrát proletěl nad hlavou a sedl mi na levé rameno. Mé pokusy ho setřást, byly marné. Akorát výhružně zahoukal a zatnul mi drápy do ruky ještě silněji. Díval se na mě dost přísně. Jako by říkal: 'Teď žádné hlouposti. Jen pokračuj dál.' Kůň neklidně pohodil hlavou, ale naštěstí se neplašil, ani nezastavoval. 

Pochopil jsem jedno. Čaroděj už o mě ví. Ta sova je jeho. Pamatuju si, že jsem ho kdysi viděl komunikovat s ptáky. Rozuměl jim. A oni mu předávali zvěsti o tom, co se kde po okolí děje. Vzhledem k tomu, že mi ten opeřenec nevykloval oči, je jasné, že i Rignar stojí o rozhovor se mnou. A nebo se mě chystá zneškodnit až tam?

Po chvíli se houští začalo rozestupovat a cesta se zdála trochu průchodnější. Nakonec jsem dorazil na lesní mýtinu, uprostřed které stála stará dřevěná chatrč se slaměnými došky. Za pootevřenými okny se mihotalo světlo dvou pochodní. Teprve teď se ten bláznivý pták vznesl a přistál na nedaleké větvi.

Seskočil jsem z Jukinova hřbetu a pošeptal mu do ucha: "Počkej tady." On pohodil hlavou a začal se pást. Tomuhle koni nezkazí chuť k jídlu prakticky nic. Pohladil jsem ho po černé hřívě a šel směrem k domu, abych nakoukl dovnitř. Rignar se jevil ještě křehčí a sešlejší, než jak si ho pamatuju. Kolik let jsem to neviděl? Deset? To už je to tak dlouho? Ještě pár okamžiků jsem tam postával zahloubaný do svých myšlenek, když v tu chvíli se stařec otočil a spustil skřehotavým hlasem: "Vítej, Lenare, již pěkných pár dní tě netrpělivě očekávám."

Údivem mi poklesla čelist. Vždyť sotva před hodinou jsem ani já sám nevěděl, že sem přijdu. Dokonce ještě včera bylo v plánu jet oklikou přes město Sirkveln a při té příležitosti koupit nové boty. Těm starým se už rozlepuje podrážka. Pak mi však došlo, že bych se s tou svou mizernou pověstí měl držet od civilizace co nejdál. Dokud to půjde. Ještě, že nemusím chodit pěšky. 

"Viděl jsem tě v křišťálové kouli. Zapomněl jsi snad, že z ní dovedu vyčíst budoucnost?" ušklíbl se, když viděl, jak se tvářím. Má pravdu. Tenhle fakt se mi opravdu vykouřil z hlavy.

"Tak snad abych šel dál, ne?" zeptal jsem se. Žádná věc mě nevyvede z míry na dlouho. Vlastně si poradím v každé situaci.

Rignar přikývl. Vypadalo to jako pozvání. Vzal jsem tedy za kliku dveří a vešel do dlouho neuklízené verandy. Tou jsem prošel do kuchyně, která byla o poznání v lepším stavu. Stařec stál u plotny a v hrnci míchal jakousi páchnoucí kejdu. Skoro vůbec se nezměnil. Své prořídlé vlasy měl zacuchané úplně stejně, jako tenkrát. Snad jen v zádech se víc hrbil. A jestli tehdy měl v obličeji vrásky, tak dnes jeho kůže připomínala zmuchlaný sto let starý pergamen. Ale oči... Pořád v nich bylo cosi dravčího. Snad i zlověstného.. 

"Tak, povídej," vyzval mě po chvíli. "Copak tě přivádí do mého skromného obydlí?"

"Jak jsi řekl, Rignare. Máš křišťálovou kouli," odvětil jsem pomalu. 

Čaroděj mlčel. Stál bez hnutí a dál mě propaloval pohledem. Nastala trapná chvíle ticha. Anebo děsivá? Ať tak, či tak, atmosféra se zdála být dost napjatá. Bylo mi to jedno.

"Ano, mám křišťálovou kouli," pronesl Rignar. Vidím v ní minulost, přítomnost i budoucnost. Můžů se dívat na děje odehrávající se v našem lese i v daleké zemi za mořem. Nemůžu se ale do ní koukat od rána do večera. To bych nestíhal ostatní povinnosti. Proto mi někdy uniknou některé drobnosti." 

"Na co máš tedy své ptačí zvědy?" neodpustil jsem si. Tahle otázka mě dost zajímala. 

Rignar si opět dal načas s odpovědí. Zamíchal smrdutý obsah v hrnci a hodil do něj jakési černé bobule. Poté se odbelhal ke stolu a sedl si na židli. Teprve pak řekl: "Oni přece nejsou moji zvědové. Tedy alespoň ne v tom smyslu, jak si myslíš. Ptáci nikoho nešpehují. Většinou působí jako poslové mezi mnou a zvířecí říší. Dozvídám se tak tajemství přírody, která jsou většině lidí skrytá. Já jsem ve své kouli schopen vidět mnohé. Nehmotné věci jsou mi ale skryté. Možná proto nedokážu nahlédnout například do zákoutí lidské mysli. Každý člověk má svá omezení. To přece víš. Takže se tě ptám znovu. Jaká tvá konkrétní pohnutka zapříčinila, že jsi přišel za mnou. To, že se tu objevíš jsem věděl už delší dobu. Jen netuším, jaký k tomu máš důvod."

"Jen jsem tudy projížděl," začal jsem zeširoka. "Neměl jsem vůbec v úmyslu se tu nějak zdržovat nebo se tu nedejbože s někým potkat. Jen jsem  hodlal přespat na jedné louce a za svítání jet dál." 

"Ale nakonec jsi se tu zdržel," poznamenal s křivým úsměvem, který se mi vůbec nelíbil.

Odkašlal jsem si a položil jsem mu tu nejzásadnější otázku: "O tom dusivém temném oblaku asi dvě míle odsud na jih víš?"

Rignarovi ztuhly rysy. Veškeré stopy vřelosti byly pryč. Jeho obličej se stáhl do jakési přísné masky: "Tím chceš říct, že ses pokoušel přespat na místě, kdes před lety narušil hranici mezi naším světem a světem démonů? A to ještě žiješ? Vím, že se zdá být neviditelná. Pořád tam však je." 

Ve mně zamrazilo. Až takovýhle dlouhodobý dopad mají mé činy napáchané z mladické nerozvážnosti? Je to přece deset let. To za tu dobu nikdo nedokázal tu trhlinu zacelit? Rignarova kouzelná moc přece dokáže zázraky, ne?

"Takže sis vzpomněl?" procedil stařec mezi zuby. 

"Jen jsem chtěl oživit svou matku."  

"Jenže jsi to zvoral. A ještě k tomu všemu jsi zabil nevinné děvče a málem zničil celý Miren."

"V návodu stálo, že potřebuju lidskou oběť," odpověděl jsem sotva slyšitelně.

Rignarova tvář se zkřivila hněvem: "Proč sis vybral zrovna Rosalii? Z jakého důvodu musela zemřít zrovna  moje vnučka? Vždyť jste si spolu jako děti hráli. Myslel jsem, že jsi ji měl rád." 

"Protože jí v žilách kolovala magie. A tehdy jsem byl přesvědčen, že s ní bude rituál bude účinný," řekl jsem už poněkud hlasitěji. Tyhle otázky mě vytáčely. O co se ten dědek vlastně snaží? Vzbudit ve mě lítost? Tu já přece nejsem schopen cítit.

"A víš, co je úplně nejhorší?" pokračoval on. "Že asi přece jen vládneš nějakou čarodějnou silou. Jinak bys nic nedokázal. To, jestli obětuješ čarodějku nebo obyčejnou ženu je bezpředmětné.

Pokrčil jsem rameny a bez emocí pronesl: " Někde se ale stejně musela stát chyba."

"Víš v čem byla největší chyba?" prskal Rignar. "Že tě vůbec napadlo provádět krvavé obřady. Že ses už v sedmnácti stal vrahem. Že sis chtěl zahrávat s něčím, o co se často nepokouší ani ti nejhorší černí mágové. Oživování mrtvých je tabu, chápeš? Chyba spočívá také v tom, že jsi trotl a neumíš pořádně číst. Když už kradeš staré knihy, tak bys měl aspoň chápat napsaný text. Tam se přece psalo, že potřebuješ oběť, která ještě nepřišla o panenství. A Rosalie nebyla tou správnou osobou. Pak se nemůžeš divit že místo člověka povoláš na svět démonické síly. Zaklel jsi celou Mirenskou kotlinu a část Okrutamského pohoří. Jenom díky tobě musí zdejší lidé chodit spát ověšeni ochrannými amulety, protože nikdo neví, kdy a kde temné síly udeří. "

 "Tak to pozor," ohradil jsem se. "Já tu knihu přečetl dobře. Nemůžu přece za to, že vaše vnučka byla prolhaná káča."

Asi jsem zrovna tohle říkat neměl, protože Rignar zrudl, zařval a vší silou dupl nohou do podlahy. Ozvalo se zadunění a zpráchnivělá dřevěná prkna popraskala. Člověk by řekl, že takový vetchý muž, který sotva leze, něčeho takového není schopen. Nebo by si alespoň vykloubil koleno. Prostě něco, chápete? 

A než jsem stihl tuhle představu v hlavě rozvinout, z puklin začaly rašit malinké stromky. V dalším okamžiku mi sahaly po pás. Potom po ramena. A než jsem se vzpamatoval, už mi omotávaly celé tělo. Hrudník mi ovíjeli takovou silou, že jsem se nemohl nadechnout. To už je dnes podruhé, co se dusím. A tentokrát opravdu není úniku. Když jsem se pohnul, tlak se ještě zintenzivnil. Co když to moje žebra nevydrží? Jedna větev se ovinula i kolem krku.

"Jediný důvod, proč jsem tě ještě nezabil, je ten, že tě potřebuju," zavrčel Rignar. 

"Mě?" zasípal jsem z posledních sil. "V tuto chvíli ti slíbím cokoliv."

Stisk trochu povolil. Znovu jsem mohl popadnout dech. Stále však nebylo možné pomýšlet na útěk. Že jsem sem lezl. Kdybych riskl ten Sirkveln, neskončil bych v téhle šlamastyce. Ale to, že sem půjdu, čaroděj předpověděl už před nějakou dobou. Je to tedy osud? 

"To tys otevřel bránu do Podsvětí. A jen tvojí krev potřebuju k tomu, abych ji zase zavřel," pošeptal mi Rignar do ucha.

"Kolik?" otázal jsem se. 

Stařec se uchechtl: "Ke spoutání jednoho démona stačí jedna kapka. Kdoví ale, kolik jich tu je? Patnáct? Dvaacet? Osmdesát? Když je chci ovládnout musím použít svou krev. A k obnovení hranice potřebuju tvoji. Ideálně všechnu. Teď už chápeš, proč se málokdo pokouší o narušování bariér mezi světy? To proto, že napravení škod vyjde až příliš draho. A ano. I tahání mrtvých z onoho světa do toho taky spadá. Kdyby se ti vydařil tvůj hloupý plán, nesužovaly by nás teď běsové, ale duše zemřelých."

"A to není jiná možnost?" slabě jsem zaprotestoval.

"Nemáš na výběr, Lenare. Ale nemusíš smutnit. Po tvé smrti se dobře postarám o tvého koně. Je to pěkný hřebec. Neboj. U mě bude v dobrých rukou... Jejda. Já bych málem zapomněl na svůj lektvar na trávení." odběhl k plotně a kastrol odstavil stranou.

Ve mě by se krve nedořezal: "Přece musí existovat více způsobů. Vždycky je několik cest, jak dosáhnout cíle. Nemusíš mě přece zabíjet."

"Jistě. Ale tohle je nejjednodušší. Kdybych měl pocit, že máš sobě kousek cti. alespoň částečně nějaké svědomí... Ale ne. Ty si nezasloužíš běhat po tomto světě. A teď si půjdu lehnout a už nechci od tebe slyšet ani slovo. Nemysli si, že mě budeš celou noc budit."

"A to jako musím být až do rána zaklíněný v dřevě?" vydechl jsem.

"Samozřejmě," usmál se jízlivě. "Když ti podám prst, zdejchneš se, jako jsi to udělal před tím. A tento kraj pomalu vymře."

"Házeli po mě kamením. Nemohl jsem tu tenkrát zůstat."

"A ty se jim divíš?"

Zamyslel jsem se: "Vlastně ani ne. Uznávám, že jsem se tehdy trochu unáhlil. Ale kdyby se na mě tak nevrhli, možná by ten portál mohl být dávno vyřešený, nemyslíš? Takže kdo ve skutečnosti může za to, že tento kraj celé desetiletí provází utrpení? Jenom oni sami."

Rignar mi už jen věnoval krátký pohrdavý pohled a rozestlal si postel, co stála v rohu. Nejspíš usoudil, že nemá smysl se se mnou bavit. Nevadí. Už vím, co jsem potřeboval. A možná ještě něco navíc. Já že mám opravdu kouzelnou moc? Pravda. Již jsem pojal takové podezření. Vždyť jsem už překonal některé situace takovým způsobem, jak by to nezvládl nikdo jiný. Šlo by tedy moje případné čarování použít i teď? Nemám magický výcvik. Neznám ani teorii čarovných praktik. Pouze improvizuju. Většinou ve chvílích, když jsem v ohrožení života.

Rignar si mě už nevšímal. Jenom uhasil obě pochodně a lehl si. Otočil se ke mě zády a za půl hodiny začal strašlivě chrápat. Nastala moje chvíle? 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář