Ten, který udeří: Kapitola 3 - Osvobození?

Zdravím milí čtenáři. Dnes tu mám další část povídky Ten, který udeří. Děj se nám začíná trochu komplikovat. 

Obrázek k povídce vytvořen z tohoto a tohoto 

Míjely vteřiny, minuty a hodiny. Já byl stále uvězněn Rignarovými stromky. Opravdu nešlo uniknout. Kdykoliv jsem se pokusil o nějaký prudší pohyb, na chvíli mě přidusila jedna z větví, dokud jsem to opět nevzdal. Nutně jsem si potřeboval protáhnout své rozbolavělé tělo. Ten přikrčený postoj mi vůbec nedělá dobře. Ale ty zhovadilé dřeviny mi v tom bránily. Prostě marnost nad marnost.

Už dávno se mi vryly do paměti obrysy nábytku v téhle místnosti. Hned u dveří bylo možné rozpoznat věšák na kabáty, Hned vedle stál malý stolek se škopkem na vodu k umývání rukou. Z minulosti si vybavuju, že Rignar vždycky ráno přinesl čistou a se špinavou pak večer zaléval květiny. Ani kapka nazmar, jak říkával. Nejbližší studánka je odsud dost daleko. V rohu místnosti jsem viděl plotnu a pec. A v druhém velkou dubovou postel se spícím čarodějem. Středu sednice vévodil stůl se čtyřmi židlemi. Na proti dveřím bylo okno a nalevo něj malá kuchyňská linka. A kousek od ní pak vchod do komory. 

Přece se odsud musím dostat. Nebo se alespoň trochu narovnat v zádech. Svědí mě koleno, které si ani nemohu poškrábat. A co je nejhorší. Začíná se mi chtít na záchod. Krutá je čarodějova pomsta. Jestli mě chce usmrtit, proč to neudělá rovnou? 

Dobře, uznávám. Odsouzence před popravou taky odvádí k šibenici až ráno. Soudcové asi doufají, že vězeň bude celou noc zpytovat svědomí. Jenže i v hladomorně má člověk celu dva krát dva metry a možnost si lehnout na plesnivou slámu. Ale tohle? Jsem velmi nespokojen s tím, jak je tu se mnou zacházeno.

Rignar chrápal, jako když řeže dříví a nic nevnímal. Ani když jsem na něj mluvil. A to se říká, že spánek starých lidí je lehký. Ne. V tomto případě platí něco jiného. Nebo se tímhle kouzlem příliš unavil a teď doplňuje ztracené síly?

Jasně že i já musím v sobě mít nějakou kouzelnou moc. Jsem si toho vědom. Tehdy v mládí by mě taková věc ale vůbec nenapadla. Mé schopnosti tehdy nebyly projevené. Proto jsem tehdy všechno sázel na Rosaliinu magii, co jí kolovala v žilách. 

Kdybych věděl, že důležité jsou kouzelnické schopnosti toho, kdo vede rituál a ne ostatních účastníků, možná bych se do ničeho ani nepouštěl. Přece jsem netušil, že nějakou moc mám. Ta se mi částečně otevřela až potom. Nikdo mi neřekl, jak se má magie správně používat. Vlastně jsem takový samouk. Hodně improvizuju. Myslím, že mám přirozené instinkty ohledně toho, co a jak bude fungovat. A některé věci mi zase poradili jiní. Už se ale bez rozmyslu nepouštím do opravdu nebezpečných praktik, kde se může hodně věcí pokazit.

K mnoha magickým účelům používám bylinky. Každá se hodí na něco jiného a jsem schopen s nimi zvládnout ledacos. Uzdravit  člověka trpícího dlouhou a těžkou chorobou, aniž bych mu vařil nějaké odvary nebo masti. A během několika sekund ho můžu opět nechat onemocnět. Je to zábava. Také od sebe můžu na pár chvil odehnat zlou energii. Jsem chopen za určitých podmínek s rostlinami i komunikovat.  Dozvídat se od nich tajemství, která jsou běžnému člověku skryta. Což mi někdy v životě dost pomáhá. Kouzla ale stejně většinou používám až ve chvíli, když už není jiná možnost. 

Ale asi bych Rosalii obětoval, i kdybych si byl vědom toho, že nějakou magickou silou vládnu. Přece mi řekla, že je panna. Jako by si myslela, že tím na mě zapůsobí. A já ji potřeboval jako lidskou oběť. Kdyby nelhala, mohla být ještě naživu. Vybral bych si pro tento účel jinou. A s pomocí její krve by se mi podařilo oživit svou matku. To jen kvůli Rosalii se otevřela brána do říše démonů. Taková blamáž. 

Já přece opravdu nechtěl uvrhnout do temnoty celý tento kraj. Taková pitomost by mě ani ve snu nenapadla. Skutečně mi jen chyběla moje máma. Nikoho jiného jsem neměl. Jediný člověk, co se o mě kdy zajímal a kterého jsem měl rád i já. Všichni ostatní pro mě vlastně vždycky byli cizí lidé, ke kterým jsem nikdy doopravdy nepřilnul, ačkoliv jsem je znal odjakživa. Zemřela, když mi bylo pouhých sedm let. Starala se o mě sousedka. A řekl bych, že celkem dobře. Jenže stejně se mi stýskalo. Tehdy jsem se zapřisáhl, že ji přivedu zpět z říše mrtvých. 

Léta plynula a já čekal na tu správnou příležitost. Jednou musel Rignar odcestovat někam hodně daleko. A to byla moje šance. Vloupal jsem se do jeho domku a probíral se jeho zaprášenými svazky. Nakonec se dostala mi rukou kniha Magie černá i zakázaná a to se mi stalo osudným. Na jejích stránkách jsem totiž našel to, co jsem hledal. A to se mnohdy nevyplatí. Zkrátka jsem byl tehdy ještě hodně naivní. A to, že jsem se sem po letech vracel, svědčí o tom, že dnes to není jiné. 

Během doby, co jsem tu byl uvězněn venku začal foukat silný vítr. Měsíc teď zakrývaly temné mraky. Patrně přece jen bude pršet. Jediné pozitivum toho, že tvrdnu v téhle staré barabizně sevřený ďábeskými větvemi, je to, že nemusím nocovat pod širým nebem. Není nic horšího, než když se člověk vzbudí totálně promočený od deště. 

Ale stejně, co teď? Nikdy jsem nebyl v zajetí očarovaného houští. A jak by ty klacky asi reagovaly na magii, kdybych přece jen nějakou použil? Sakra, něco musím vymyslet. Nemám přece čas tady tvrdnout kdoví jakou dobu. Mám i jiné věci na práci. Třeba setnout hlavu našemu vládci. Přece mi za tento čin slíbili zlato. Proč to ale teď pozbylo významu? Vypadá to, že já sám zatím přijdu o život. Rignar mě podřízne jako prase na porážku a pomocí mé krve pak zavře ten zpropadený portál. Já vlastně ještě nechci umřít. Bude se král Arryn pár vteřin před svou smrtí cítit podobně, jako já teď? Dobrá otázka. 

Ne. Nesmím, propadnout temným myšlenkám. A už vůbec ne sentimentalitě. Zase bude všechno v pořádku. Jen se potřebuju dostat na svobodu. Rignar mě přece nemůže zahubit. Zvlášť když existuje jiný způsob, jak uzavřít bránu mezi naším světem a světem démonů. Já se opravdu nenechám zabít. Pomůžu mu s těmi démony. Ale stane se to po mém. A když budu mít dobrou náladu, možná se mu ani nepomstím za jeho hrubé chování vůči mé osobě. 

Nejprve je ale nutné se osvobodit. Něco přece musím zkusit. Jde mi čarovat s rostlinami. A dřeviny více méně také patří mezi rostliny. A co když se s nimi půjde domluvit? Ještě za bílého dne jsem si všiml, že jsou to jasany. To bývají milé a celkem rozumné stromy. Vůči lidem mají přátelský postoj. Na rozdíl třeba od melancholických tisů nebo nedůvěřivých habrů. 

Zablesklo se. Vypadá to, že bude bouřka. Můj kůň se přece plaší, když slyší hromy. A on je pořád ještě venku přivázaný ke stromu. A to Rignar říkal, že se o něj postará. Já vím. Je to jen zvíře. Za teplých letních nocí přece nevadí, když bude spí venku. A koně přece usnou i ve stoje. Ale za bouřky to nepřipadá v úvahu. A to ani nemluvím o tom, že se Jukin plaší, když slyší hromy. Bude to pro něj zlý zbytek noci.

A tak jsem se tedy rozhodl, že útěk urychlím. Není nač čekat. Uvolnil mysl a snažil se naladit na vědomí jasanů. Se stromy se nedá mluvit slovy, nýbrž pomocí myšlenek. Používají ke komunikaci mezi sebou i s okolním světem telepatii. Já jsem se jí částečně naučil. Dorozumím se s rostlinami i s kameny. Ale lidem myšlenky nepřečtu. Asi mají v hlavě příliš komplikované pochody.

Zhluboka jsem dýchal a mořil se stále více do svého nitra. V tuto chvíli jsem už nevnímal sám sebe, ale jen tichou a příjemnou prázdnotu. Žádná rušivá myšlenka, která by zastřela komunikaci. Nyní jsem s jasany mohl navázat spojení.

"Zdravím vás, milí zástupci rostlinné říše," začal jsem opatrně. Na tohle rostliny běžně reagují pozdravem. Nebo zarytým mlčením. Záleží vždy na situaci. Jenže tohle houští jakoby nepřátelsky syčelo a prskalo. Mezi jednotlivými zvuky se dalo rozeznat něco jako: "Uškrtíme tě. Oči ti vyškrábeme. Zabijeme tě. Těš se. Bude po tobě."

To mě docela zaskočilo. Stromy přece nebývají krvežíznivé. Ale tohle jsou očarované nestvůry. Proto jsem se opatrně zeptal: "Umíte říct i něco jiného?"

Odpovědí mi bylo jen: "Opovaž se pohnout člověče. Ty bídný červe, co ani nezvládne zakořenit v kypré hlíně. Jsi k ničemu. Zemřeš."

"Prosím, pusťte mě. Slibuji, že Rignarovi neuteču," žadonil jsem. A to, že se někoho doprošuju, u mě opravdu nebývá zvykem. S tím se většinou nezdržuju. Za normálních okolností si všechno buď zaplatím penězi nebo si to beru násilím. V tomto případě asi budu muset změnit taktiku.

A jasany začaly znovu od začátku: "Uškrtíme tě. Oči ti vyškrábeme. Těš se. Bude po tobě. Opovaž se pohnout člověče. Ty bídný červe, co ani nezvládne zakořenit v kypré hlíně. Jsi k ničemu. Zemřeš. Uškrtíme tě. Oči ti vyškrábeme..."

"Mlčte už, vy neřádi!"

Okamžitě jsem přerušil spojení. Z toho by se jeden zbláznil. Pochopil jsem, že z nich nic kloudného nedostanu. Tuhle mnohohlasnou smyčku pojedou pořád do kola. Myslím, že přece jen budu muset použít hrubou sílu. Váhal jsem s použitím kouzel, protože jsem měl dojem, že by mi oplatily stejnou mincí. Je mi jasné, že v sobě nemají ani špetku inteligence. Jediné co dovedou, je reagovat na prudké pohyby toho, kdo je v jejich bezprostřední blízkosti. Jiný účel ani schopnosti pravděpodobně nemají. Ale jsou prostoupeny magií. Prakticky se neskládají z ničeho jiného. 

Zdolat je holýma rukama opravdu není v lidských možnostech. Tyhle rostliny - a  klidně bych je mohl nazývat spíš věcmi - by mě rozdrtily na kaši. Já v sobě totiž musím nakumulovat magickou energii v takovém množství, že když ji pak rychle vyšlu do prostoru, vznikne prudká tlaková vlna, co tyhle prokleté větve rozdrtí na třísky. Odeberu ji přímo z těch stromků, a pak pošlu proti nim. Moje jediná šance.

Ale je to nebezpečné. Ta vlna může rozervat na kousky i mě. A celý tento dům i s Rignarem. A co když mě zasypou trosky? Ne. Nejsem si jistý, jestli to chci riskovat. Asi tedy bude nejbezpečnější, když stromkům odeberu všechnu jejich sílu, a pak je prostě rozlámu. Že mě to nenapadlo dřív? Vlastně ty nejlepší myšlenky člověku přijdou na mysl, až když je mu nejhůře. Jinak ne. Má to takhle i někdo další?

Je sice malá pravděpodobnost, že se to povede, ale stejně to takhle udělám. Mám zemřít bez boje nebo při pokusu o útěk? Ono to nakonec vyjde nastejno, ne? Opět jsem tedy zavřel oči a snažil se vnímat jenom svůj dech. Uvolnil jsem hlavu, krk, trup i všechny končetiny. Žádný sval v těle nesměl být napnutý. Po chvíli jsem opět slyšel to jejich: "Opovaž se pohnout člověče. Ty bídný červe..." Ale já šel hlouběji. Pátral jsem v auře, v kmenech, kořenech, větvičkách i listech. Hledal jsem samotné jádro jejich podstaty. Nalezl jsem jej až v míze.

Napojil jsem se na něj. Připomínalo temně zelený plamen.  Cítil jsem, jak plápolá. Jak se chvěje. Nevydávalo ze sebe žádné teplo ani chlad. Spíš mírně elektrizovalo. Brněly mi ruce i nohy. To obvykle svědčí o přítomnosti obzvláště mocného, magického působení. Teď už nebylo možné vnímat nic jiného.

Následně, když jsem měl pocit, že je vhodná příležitost, pokusil jsem se jejich sílu uchopit svou vůlí. Obklopit ji a vtáhnout do sebe. Nejdřív uhýbala. Vzpouzela se. Syčela. Kvílela. Dost dlouho mi to trvalo a nic. Teprve potom, když jsem to vzdal, se mi to povedlo. Tedy alespoň jsem si to myslel. Zdálo se, že mám vyhráno. Jako by sama do mě vklouzla. Celý překvapený jsem jen nehybně visel ve větvích. Tak to bychom měli. Teď bych se odsud mohl zkusit vyprostit, že jo? 

Pohnul jsem se a pomalu vysunul jednu ruku ze sevření. Potom druhou. Nic se nedělo. Pouze mě začínala bolet hlava. Jen trochu. Možná si mé tělo jen potřebuje zvyknout na nový příval energie. Jinak se všechno zdálo být v pořádku. Uchopil jsem tedy větev a jen tak mimochodem jí zlomil. A pak další a další. Postupně jsem se dostával se spletitého větvoví. Klacky, na jejichž zdolání bych jindy vynaložil velké úsilí jsem nyní drtil v dlaních, jako by to byla stébla trávy.

Mezi tím se bolest z lebky rozšiřovala do zátylku a odsud do páteře. A nakonec mě vzaly křeče do břicha. A to takové, jaké jsem nikdy nezažil. Snad ani když jsem měl tenkrát koliku, to nebylo tak hrozné, jako teď. 

Bylo by až příliš snadné, kdyby se ty pekelné stromky nebránily. To mě taky mohlo napadnout. Už od samého počátku byla jen malá pravděpodobnost, že se tato bláhovost povede. Co je ale špatně? Je ta magie na mě moc silná? Mám holt, co jsem chtěl. Ať tedy bídně pojdu při pokusu o útěk. 

Plahočil jsem se směrem ke dveřím. Venku zaburácel hrom. Bouřka, nebouřka, Rychle pryč z tohoto místa. Nevím co se mi děje, ale nezbývá než doufat, že to nakonec přejde. Poslední kroky se zdály být nesnesitelné. Pak se mi podlomila kolena. A výkřikem jsem padl na všechny čtyři. Prudká bolest mi už nedovolila pokračovat. Dělaly se mi mžitky před očima. Hučelo mi v uších. Volal jsem o pomoc. Odpověděl mi jen hlas v mé hlavě: "Uškrtíme tě. Oči ti vyškrábeme. Těš se. Bude po tobě!"

Ne. Já nepohltil kouzelnou moc stromů. Já sám byl pohlcen. Pustil jsem si je moc k tělu. Propadal jsem se kamsi do tmy a prázdnoty. Stále hlouběji a hlouběji. A potom všechno ztichlo. Poslední věc, která mi uvízla v paměti, než jsem upadl do mdlob, byly kukačkové hodiny, co pravě odkukávaly čtyři hodiny ráno.