Ten, který udeří: Kapitola 4 - Probuzení

Zdravím, milí čtenáři. Jsem tu opět s další kapitolou povídky Ten, který udeří.

Obrázek k povídce vytvořen z tohoto a tohoto 

Plul jsem černou tmou plnou bizarních přeludů. Šílené skřeky zněly úplně odevšad. Zkřivené pařáty sápajíci se po mých končetinách. Byly všude kolem a zároveň ve mně. Nebál jsem se. Ten nelidský strach mě již dávno přestal ochromovat. Zvyknout se dá na ledacos. Stejně odsud nešlo uniknout. Nebylo možné se ani schovat. Nikde nic. Jen ta temná a neproniknutelná nicota. 

Mezi jednotlivými hrůznými výkřiky šlo čas od času rozeznat jednotlivá slova. Kletby, nadávky, výhrůžky. Vnímal jsem je pouze podprahově. Já sám byl mimo sebe. Nemohl jsem se pohnout ani otevřít oči. Jako by na mě doléhala nějaká obrovská tíha. Drtila mě a zároveň jako by mě rvala na kusy. Nepociťoval jsem bolest. To ne. Bylo to něco jiného. Jako bych byl v obrovském víru, který mě někam unášel a zároveň jsem se nepohnul z místa. 

Nevím, jak dlouho jsem se rozplýval v tomto bezčasí. Možná minutu a možná miliony let. A byl jsem vůbec někdy někde jinde, než tady? Co když pozůstatky mých vzpomínek na jiný život jsou jenom sen? Dlouhý a zpola zapomenutý. Ne, to nemohlo být skutečné. Nikdy jsem nezažil nic jiného, než tuhle chladnou prázdnotu plnou divných zvuků a přízraků bez tváře. Za celou svou existenci jsem poznal jenom tohle. 

Náhle se všechno otřáslo. A potom znovu. Co to je? A z veliké dálky, jako by někdo křičel nějaké jméno. Ale čí? Není pořádně slyšet. Vždyť jsem tu přece jenom já a ty ječivé hlasy. Kde se tu ale vzal ten další? Je o tolik jiný, než ostatní. Lépe jsem se tedy zaposlouchal. 

"Prober se, Lenare. Ty bídáku," šlo rozeznat už trochu zřetelněji. Opět se všechno kolem zatřáslo. Že by volal přece jen na mě? Já bych rád odpověděl. Ale nemohu. Jsem tolik slabý. Svaly v mém obličeji jsou tak ztuhlé, že s nimi vůbec nemůžu hnout. Nejsem schopen otevřít ústa a zavolat zpátky: "Halo, jsem tady!" Prostě to nejde. Ten dotyčný má nejspíš smůlu.

A opět další otřes. Tentokrát tak silný, až to se mnou smýklo stranou. Náhle mi projela v boku ostrá bolest. Jako bych se při tom prudkém pohybu o něco uhodil. Ale tady přece nic není. Jen ty polonehmotné pařáty, které vězní mé tělo i mysl na tomto místě. Odplul jsem snad k hranici nicoty? Narazil jsem na nějakou zeď? A co je za ní? Potřebuju to zjistit. Musím znovu otevřít oči. Vím, moje oční víčka jsou jako z olova. Jako bych s nimi nehýbal už celé věky. Ale přesto se pokusím. Přece zvládnu ten nepatrný pohyb. Těch pár milimetrů... 

Ne, nemám na to sílu. 

Najednou, jako když do člověka uhodí hrom, mnou projel ledový chlad a zahryzl se mi až do morku kostí. Co to ksakru zase je? Nemůže tu být alespoň vteřina klidu? Co jsem komu udělal? Kdo na mě útočí? Kam jsem se to dostal? Chci jen dál plout tichem a tmou. Bez jakéhokoliv vyrušení.

Přesto všechno jsem však měl pocit, jako by mými žilami opět začal proudit život. Otřásl jsem se... Moment, já už se mohu hýbat? Opatrně jsem pohnul prsty levé ruky. Ano. Už to jde. A konečně se mi povedlo otevřít oči. Hned jsem si je ale musel kvůli prudkému světlu zakrýt dlaní. K mému údivu jsem byl celý mokrý. 

"Konečně ses probudil, Lenare. Cos tu proboha vyváděl. Nekladl jsem ti snad na srdce, že máš hezky tiše čekat, až přijde ráno? Ach promiň. Já zapomněl, že ty vlastně nemáš srdce." Ozval se kdesi za mnou nakřáplý hlas. Já jsem neodpověděl. Jen jsem sundal ruku z očí a zamžoural směrem, odkud vycházel. Toho starce, co u mě právě teď sedí, bych měl znát. Jistě jsem ho už viděl. A nezdá se být příliš přátelský. 

Ano! No jasně! Náhle se mi vrátily vzpomínky ze včerejšího večera. Už vím, kde jsem a proč jsem se na celá tisíciletí ocitl mimo sebe. nebo jen na... Na jak dlouho vlastně? 

"Rignare?" dostal jsem jen ze sebe chraplavě a posadil se. "To jsem do teď ležel na té zemi? A co ta louže tady? Tys na mě nalil vodu?"

Rignar se uchechtl: "Jasně že jo. Ležel jsi tu jako mrtvý. Třásl jsem s tebou. Mluvil na tebe. Tys vůbec nereagoval. Tak jsem na tebe vylil mísu s vodou. Zabralo to, nemyslíš?" 

"Hmmm," řekl jsem jen a pak se rozhlédl kolem sebe. Zrak mi padl na pahýly, co zbyly po jasanech. Vypadá to, že dokonale uschly. Jinak bylo všechno úplně stejně, jako předtím. 

Rignar se postavil na nohy a popadl mě za paži: "No nic naplat, Lenare, musíme si spolu ještě jednou důkladně promluvit. Tak vstávej "

Nezbývalo mi nic, než poslechnout. Moje snaha vstát však skončila nezdarem. Při pokusu udělat první krok jsem klesl na kolena: "Nech mě chvíli, Rignare. Potřebuji se trochu vzpamatovat. Nejméně stovky let jsem nestál na nohou."

"Sotva pár hodin, Lenare," zavrčel Rignar. "Tak tu ze sebe nedělej chudinku."

Neodpovídal jsem a pomalu se pokoušel rozhýbávat prsty u nohou. Teď už vím, že to dokážu. Tohle je svět, ve kterém už se necítím tak bezmocný. Prostě se zotavím a jakmile budu mít příležitost, odejdu odsud. Náhle mě však napadla jedna důležitá otázka: "Co můj kůň? V noci byla bouřka. Té se on bojí. 

"Bohužel," ušklíbl se Rignar škodolibě. "Patrně se splašil a zdrhnul. Uzda byla přetržená."

"To říkáš tak klidně?" zděsil jsem se. Kdo ví, kde je mu teď konec. "Jak jsi to mohl dopustit?"

Čaroděj na mě vykulil oči: "Já? To tys ho nechal uvázaného venku."

"Ale říkal jsi, že se o něj postaráš." namítl jsem a konečně se mi povedlo postavit se na nohy. 

Rignar si povzdechl: "Věř mi, Lenare, kdybych měl stáj, tak bych ho venku nenechal."

Nemám ve zvyku podléhat svým emocím. Vyřešil jsem v životě už horší komplikace. A Jukin bude určitě někde blízko. I když se občas splaší, nikdy neuteče moc daleko. Často se také vrací tam, odkud vyběhl. Možná bych měl na něj počkat. Ale tenhle dědek mě mezitím seškvaří zaživa. Je větší riziko zůstat v jeho domě, nebo se po něm podívat a vystavit se tak nebezpečí, že mě někdo pozná a vrhne se na mě s motykou v ruce? Jsem ještě tak zesláblý. Potřeboval bych si sednout.

"Ty, Lenare," Prolomil po chvíli Rignar to trapné ticho. "Jak se ti podařilo dostat ze sevření mých jasanů? To doposud dokázal jen málokdo."

"Moment. To už jsi jako někoho týral tím svým trapným a bezvýznamným křovím?" odfrkl jsem si. "A koho prosím tě? Někoho z místních mírumilovných občanů?"

Rignar se zamračil: "Ptám se já. Tak odpovídej."

"To abys věděl, jaké chyby se pro příště vyvarovat?"

"Ta semena v naší rodině předávají už po celá staletí. Jsou rozeseta různě po kraji a vyklíčí na povel toho, kdo je zasadil nebo někoho z nejbližších příbuzných. Poslouchají na slovo. Jsou to drahoušci. Ale ty je dokážeš ničit. Pověz, jaký způsob jsi k tomu zvolil?""

Vykulil jsem na něj oči: "Ty bestie vyrostly ze semen?"

"Ano, ze semen. Z čeho jiného asi?"

"Tyhle stromky mi sprostě nadávaly. Vlastně si zasloužily rozervat na kusy. Drahoušci? Myslím, že je ve skutečnosti vůbec neznáš."

Rignar obrátil oči v sloup: "Tak odpovíš mi už konečně, na co jsem se ptal?"

"Proč bych měl? Nemám sebemenší zájem ti něco sdělovat."

"Již celé generace tyhle rostliny brání zdejší vesnici před nekalými živly. A jak říkám. Nikdy se nikdo neosvobodil sám. Až na dva lidi. Kromě tebe to zvládl ještě někdo. Therglaf. Náčelník nájezdníků, kteří terorizovali celé okolí. Až narazili na naší osadu chráněnou mými jasany. Všichni byli zneškodněni. Nikdo z nich to neměl přežít. Tenkrát jsem svým stromečkům nakázal, že je mají vyřídit rychle. Ale Therglaf dokázal vzdorovat strašně dlouho. Používal magii. Proti té jsou ale většinou odolné. A ani oheň je není schopen spálit."

Ušklíbl jsem se: "Prostě ty tvoje nestvůry nejsou tak nezničitelné, jak sis myslel. S tím Therglafem bych se chtěl setkat. Jistě to bude báječný chlapík."

"Asi jako, ty, viď?" odfrkl si Rignar opovržlivě. "Když tak o tom přemýšlím, tak se mu docela podobáš. Máš dokonce stejné rysy v obličeji."

Pokrčil jsem rameny: "Hodně lidí na světě si mohou být podobní. Prošel jsem již mnohá místa. Tak vím o čem mluvím." 

"Možná to tak bude," pronesl Rignar zamyšleně. "Ale musíš uznat, že některé věci nejsou jen náhody. Ty ses narodil devět měsíců po tom, co se tu Therglaf poprvé objevil. Tvoje matka nikdy neřekla s kým otěhotněla. Vždycky to tajila. A ostatní lidé si mysleli, že snad měla nějakého milence z vyšších kruhů, kterého chce uchránit skandálu. Ale co když to byl někdo úplně jiný? Nějaký vandrák odnikud, který si jí možná vzal násilím?"

Polilo mě horko. Co se mi ten dědek snaží namluvit? Že celou dobu věděl nebo alespoň tušil, kdo je můj otec a dozvídám se to až teď? A hodlala mi to někdy říct matka? To já byl přece ten, na koho si ukazovali prstem. Komu se vrstevníci smáli, že nemám otce. A jí kdekdo označoval za běhnu. Vlastně je všechny nenávidím. Oni si zaslouží svoje problémy s otevřeným portálem do démonického světa. 

"Co mlčíš, Lenare. Nic mi k tomu neřekneš?" otázal se Rignar s vážnou tváří. 

Neodpovídal jsem. To, co mi ten čaroděj řekl, mnou otřáslo. Proč to ale matka tajila? A co jako Rignar získá tím, že mi to pověděl zrovna teď? A co když lže? Beztak ví houby a zkouší mě zmást.

Rignar také nic neříkal a provrtával mě pohledem. Nebo se jenom díval skrz mě? Nevím. Ať tak, či tak. Já si teď nemůžu dovolit nějaký sentiment. Mám přece svoje poslání. A když se mi podaří ho splnit, dostanu tolik peněz, že nějakou dobu nebudu muset nic dělat. Můj otec mě v podstatě nemusí zajímat. Zvlášť když já nezajímám jeho. Ať shoří v pekle. 

"Co bude teď, Rignare. Pořád mě ještě chceš zabít nebo už můžu jít?" 

"Nejdřív mi odpověz na několik otázek. Zaprvé: Cos to sakra v noci vyváděl, že jsi zničil všechny moje stromy? Zadruhé: Jak jsi vůbec věděl, jak to udělat? A konečně za třetí: Proč se ti změnila barva v očí?" vychrlil na mě Rignar.

"Cože se mi...?" vyjekl jsem. Já z těch šoků dneska nevyjdu. Co tohle má zase znamenat?

◄ Kapitola 3 - Kapitola 5 ►