Zdravím, milí čtenáři. Je tu další díl povídky Ten, který udeří. Možná jste na ní už zapomněli. Je to vlastně víc, než rok, co jsem zveřejnila poslední kapitolu. Já sama jsem zapomněla události, které se v minulých kapitolách odehrály. Musela jsem to číst znovu. Vy to asi budete muset udělat taky, ale třeba máte lepší paměť, než já.
Rignar si povzdechl: "Ty taky nic nevíš, Lenare. Počkej. Mám tu někde zrcátko. Přesvědčíš se, že si nevymýšlím."
Čaroděj se došoural do kouta a chvíli se přehraboval v zásuvce malého stolku. Poté našel to, co hledal. Z neuvěřitelně zaprášené změti všeho možného vytáhl malý obdélníkový kousek lesklého skla, ve kterém se odrážel jeho vlastní odraz. Dýchl na něj, vyleštil ho špinavou, snad nikdy nepranou noční košilí. Pak pohlédl přímo na mě: "No tak se pojď podívat."
Nezbývalo mi než přistoupit blíž k němu. A opravdu. Mé oči místo své obvyklé ocelově šedi byly jasně zelené. Jak se to mohlo stát?
"Tak co mi na to povíš?" vrčel Rignar. Já neodpovídal. Netušil jsem, co se mohlo stát. Myslím, že... Ano... Je to tím, že jsem do sebe vtáhl magickou moc těch hrozných stromů.
"Víš co, Lenare? Sedni si na támhletu židli," povzdychl si Rignar. Já s povděkem uposlechl. Nohy jsem měl ještě poněkud zesláblé. Cítil jsem se jaksi malátný a unavený. Něco je mnou nebylo v pořádku. V tu chvíli mi bylo na umření. Jakoby ze mě cosi vysávalo sílu.
Rignar se přišoural blíž ke mě. Chvíli nade mnou stál a bedlivě si mě prohlížel. Chvílemi nespokojeně bručel a tu a tam pokýval hlavou. Co bude dělat? Neklidně jsem se zavrtěl. On však pravil: "Buď v klidu, jen zkoumám tvou auru. Pak prověřím tvou magii a nakonec ti odeberu trochu krve. Zatím jen malinko. A až zjistím co a jak, uvidím, jak s tebou naložím."
Zachvěl jsem se. Projel mi nepříjemný mráz po zádech. Pokoušel jsem se vstát, ale zatočila se mi hlava, a tak jsem opět klesl zpět na dřevěnou židli.
"Říkal jsem ti, abys byl v klidu. To ani jednou nemůžeš poslechnout?" vyprskl Rignar. "Mám si povolat na pomoc nové kouzelné stromy?"
"Dělej si co chceš, Rignare," odvětil jsem unaveně. "Z tvých spárů se dostanu i podruhé."
Čaroděj mě vzal za rameno: "Po druhé bys to nepřežil. Myslím, že vím, jak se ti podařilo zničit své rostlinné vězení. Vstřebal jsi do sebe životní sílu těch stromů, viď? A ta si teď žije vlastním životem. Kousek po kousku tě pohlcuje... Dávám tomu tak tři dny a v žilách ti začne kolovat míza. Po čase ti na povrchu těla začne růst kůra a potom i větvičky. A když se to nechá zajít dost daleko, nakonec zakořeníš v zemi. "
"Ty ale víš, jak mě toho zbavit, že jo?" řekl jsem s nadějí v hlase.
Rignar se zamračil: "Nemám sebemenší chuť ti s něčím pomáhat. V podstatě si za to můžeš sám. Jestli se proměníš v strom, jedině dobře."
Ušklíbl jsem se: "Jenže ty potřebuješ mou krev k uzavření portálu do světa démonů. Ne mou mízu. A říkal jsi, že prozkoumáš i mou magii. Co jsi o ní zjistil?"
"Zjistil jsem," procedil Rignar skrze zuby. "Že máš schopnost pomocí kouzel uzdravovat i zabíjet. Také máš nadání komunikovat s rostlinami a kameny. Šla by ti práce s krystaly. Snad bys byl i dobrý v obraných a ochranných kouzlech. Ale toho už sis musel všimnout, ne? Také máš zvláštní nadání pro manipulaci s energiemi kolem sebe a pro tvorbu amuletů a talismanů."
"Amulety jsem ještě nedělal," vyhrkl jsem.
Rignar na mě vrhl zlobný pohled a pokračoval: "To, co ti nikdy nepůjde, je věštění. V mě křišťálové kouli bys pravděpodobně nespatřil nic. Také nikdy nebudeš umět ovládat sny druhých lidí. Co ale vidím, je zakrnělá schopnost magicky ovlivňovat prostor pomocí zpěvu. Kdybys to trénoval, možná by ses to mohl naučit."
Vyprskl jsem smíchy: "Rignare, slyšel jsi mě vůbec někdy zpívat? Když jsem si jednou v hospodě zanotoval: 'Podej mi víno, dívčino krásná', dostal jsem pulitrem po hlavě. Probral jsem se na hnojišti. Slepice už mi začaly oklovávat prsty na nohou. Nějaký darebák mi totiž ukradl i boty."
"Neslyšel. Jen říkám, má máš šanci v sobě probudit vlohy pro hudební magii. Ale když na to nemáš hlas, tak se do toho nepouštěj. Jestli je tvůj pěvecký projev tak hrozný, jak říkáš, mělo by to velice destruktivní účinky. Ale proč ti tohle všechno říkám? Ty už přece nebudeš mít šanci rozvíjet jakékoliv umění. Málokterý příčetný čaroděj bude něco učit muže, který nemá žádnou morálku, disciplínu, ba ani pokoru."
S útrpným úsměvem jsem mu musel dát v duchu za pravdu. Slyšel jsem, jak si čarodějní mistři velice pečlivě vybírají své učně. Prý takového potenciálního adepta dlouho sledují. A teprve pak, až když se ujistí, že bude svou moc učívat zodpovědně, se s ním teprve vůbec začnou bavit o nějakém přijetí ke studiu. Říkal to ten mág v Lardanienu. Jmenoval je Siankin. Pak jsou ale čarodějové, kteří tak vybíraví nebývají. Jsou to většinou temní mágové, kteří byli vyloučeni pro nějaký prohřešek z kouzelnického cechu. Ti pak žijí na okraji společnosti či v hlubokých lesích. Těžko se hledají. Myslím, že Siankin byl jedním z nich, soudě podle toho, jak málo mluvil o své minulosti a jak druhý den zmizel a nebyl nikde k nalezení. Ale jist si tím nejsem.
Rignar mě vytrhl ze zamyšlení: "A hlavně se nepokoušej o nekromancii. Nikdy. Celá tvá bytost rezonuje neúspěchem ohledně tohoto starodávného a zapovězeného umění. Vždycky se něco nepovede, ať se budeš snažit sebevíc."
"Jak to?" otázal jsem se. "Všechno se přece jde naučit, když se člověk snaží, ne?"
Čaroděj zavrtěl hlavou: "V tomhle konkrétním případě to neplatí. Já tam cítím nějakou bariéru. Něco, co vždy negativně ovlivní tvůj záměr. Vždyť víš jak špatně dopadlo, když ses pokoušel oživit svou matku."
"Ale to byla jen nešťastná souhra náhod," namítl jsem.
"A o ty náhody právě jde. Vždycky tam nějaké budou. Vždycky."
Na chvíli jsem se zamyslel. Nesnaží se mi ten dědek zase něco nalhat? A jestli ne, tak to, co říká, zní, jako bych byl prokletý. "A té bariéry se jde nějak zbavit?" zeptal jsem se nakonec.
Rignar jen pokrčil rameny. Pak odpověděl: "Mágům se občas stává, že jejich samotná podstata jde proti tomu, co chtějí udělat. Je to sice vzácné, ale někdy se to u někoho čas od času vyskytne. V mládí jsem znal jednoho, který se strašně moc chtěl věnovat alchymii a tvorbě magických lektvarů. Ten, ačkoliv vždycky dodržel přesný postup přípravy, tak to stejně dopadlo katastrofálné. A také za to převážně mohly nešťastné náhody. Jednou si omylem podpálil oblečení, když věšel kotlík nad ohniště. Jindy se pořezal, když lil příliš horký nápoj do skleněné nádoby, která pak zákonitě praskla. A při jednom pokusu dokonce přišlo zemětřesení a lektvar se mu vylil na nohy. Opařil ho. Takový člověk je prostě částečně nešikovný a částečně smolař."
"A překonal to nakonec?" zeptal jsem se zvědavě.
"Nepřekonal. Ten den s tvorbou lektvarů přestal a věnoval se už jenom astrologii. A je v tom dobrý. Lidé se k němu chodí radit ze široka daleka... Vlastně o tomto fenoménu už bylo napsáno pár knih. Mistr Klayen má dokonce teorii, že tahle bariéra je spíš psychologického rázu. Člověk sám sebe jakoby magicky brzdí. A dělá do v podstatě nevědomky."
Přikývl jsem. Vlastně mi teď bylo trochu líto, že jsem se nikdy nevzdělával v magii víc do hloubky. Je toho ještě tolik, co nevím. Najednou se mi znovu zatočila hlava a před očima se mi udělaly zelené mžitky. Opět mi bylo na omdlení. Ta rostlinná mrcha musí pryč, jinak mě to zničí dřív, než se proměním v ten strom. "Dostaň to ze mě," zasípal jsem na Rignara.
Čaroděj ke mě znovu přistoupil a pomohl mi vstát. Odvedl mě doprostřed místnosti a přikázal: "Sedni si na bobek a polož konečky prstů na zem. Pak životní sílu těch jasanů pošli do země. Planeta si s ní poradí. Přetransformuje ji o kus dál v nějakou novou zeleň. To zvládneš sám. Tvoje tělo ti pomůže. Také se chce nevítaného vetřelce zbavit. A rostlinná podstata zase nemůže být šťastná v živočišném těle. Není to pro ni přirozené. Tak do toho."
Hučelo mi v uších. Nevěděl jsem, jestli jsem ve stavu vhodném pro praktikování magie. Ale stejně jsem se pokusil. Tak jako v noci, i teď jsem uvolnil svou mysl. Hledal jsem tu životní sílu stromu v každičkém centimetru své bytosti. Ukázalo se, že se mi usídlila v hlavě a v páteři. Soustředil jsem se na ní. Už nenadávala. Jen se zuřivě chvěla a syčela.
"Můžeš odejít," vyslal jsem k ní telepaticky. "V zemi ti bude lépe. Spojíš se s nějakým nevyklíčeným semínkem a můžeš růst ke slunci."
Po tomhle, jako by se uklidnila. Pak mi řekla: "Odcházím z tebe jen proto, že s tím souhlasí i náš životodárce. Ale věř že bychom tě dokázali během chvíle zabít, kdyby si to přál." Pak mi dlaně a paže začaly zářit lehce nazelenalým světlem, které na chvíli rozsvítilo i kus podlahy a nakonec zmizelo. Konečně jsem se začal opět cítit ve své kůži.
◄ Kapitola 4 - Kapitola 6 ►
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář