Vše pod sněhem

Zdravím, milí čtenáři. Dnes jsem tu s další várkou zimních fotek. Tentokrát z 22. a 29. ledna. Na rozdíl od těch, co jsem zveřejnila minulý týden, tyhle vypadají jako skutečná zima. Tak se na ně pojďme společně podívat.

Začneme tedy tím 22. lednem. 

Na první fotce je zasněžená silnice. Cesta se zdá být tak čistá a bílá. Tedy alespoň na první pohled. Na druhý pohled si šlo všimnout (což fotce ani není vidět), že tudy někdo šel přede mnou. Vlastně mám ráda, když můžu jít čerstvým, ještě nepošlapaným sněhem. Když moje otisky bot jsou ty první. A tentokrát jsem byla druhá. Příště musím vyjít dřív. Ale víte co. Ono na tom zase tak nezáleží. 

Téhle otce zase dodává melancholii elektrické vedení. Kdo by to byl řekl? 

Já jsem jednou šla podél něj, protože mě zajímalo, kam asi vede. Byla to dlouhá strastiplná cesta skrze několik podmáčených, zoraných polí, abych nakonec došla na notoricky známou silnici mezi naší vsí a vedlejším městysem. Šla jsem po ní pak rovnou domů. Elekrika vedla ještě dál, ale už jsem byla tak utrmácená a umokřená, že už nemělo cenu se o něco dál pokoušet. Navíc jsem si skoro zničila boty. Na tyhle trasy by se mi hodil takový ten létající tryskový batoh. Něco jako je na tomto videu. Jen nevím, co bych dělala se psem. On by asi musel zůstat doma. 

Na téhle fotce je cosi tajemného, nezdá se vám? Něco, co se svou atmosférou připomíná skladbu Farrewel od kapely Apocalyptica. A snad ještě něco navíc.  

29. ledna vypadala krajina poněkud barevněji. Sněhu bylo méně, mezi starými shnilými drny se zelenala nová tráva a i to nebe se zdálo světlejší a obrysy stromů ostřejší.

A když už jsme u přirovnávání fotek k písním, melodii písně Days of Yore od Lyriel bych přiřadila k téhle. 

A když se déle dívám na tuhle fotku, tak nějak se mi po čase připomene píseň Zafúkané od skupiny Fleret. Možná, kdyby bylo tehdy ještě víc sněhu... Ale nemůžu mít všechno, že? 

Vlastně, když nevíte, co ještě k té či oné fotce říct, prostě hledáte, se kterou hudbou by mohla mít něco společného. Opačnou a zároveň podobnou metodu volím, když chci nějakou melodii nakreslit. Vlastně je to jako meditace. 

A nakonec tu máme rampouchy. Já vím, Naposled jsem tyto ledové skvosty fotila na zimní slunovrat. A jako na potvoru na tom samém místě. Ale toto už je nová generace rampouchů. A zvěčnila jsem je, protože tyhle jsou úplně jiné. Kratší. Dál od sebe. Ne tak čiré, jako minule. Dokonce i ta větev, která tenkrát měla zelené listy, je teď hnědočervená. Každopádně doufám, že letos ještě jedny rampouchy vzniknou. Do třetice všeho dobrého, ne?