Když se vrátí zimní vítr

Zdravím milí čtenáři. Dnes tu pro vás mám fotky z 21. dubna. Ten den byla odporná zima. Ledový vítr foukal, jako blázen a pobyt venku byl vlastně velmi nepříjemný. Ani to slunce, co svítilo, vůbec nehřálo. Přesto jsem se odhodlala jít na procházku.

Jako první mi padl do oka tento strom s takovými placatými semínky. Už jsem je vídala dříve, ale nikdy mě nenapadlo zjišťovat, co to je za druh. Až teď. Na rostliny já mám atlas. Na stromy ale ne a tak si člověk musí poradit jinak. Tentokrát jsem se radila s umělou inteligencí. A nebyla to žádná legrace. Zejména proto, že si ta potvora myslí, že lípa má placatá semínka a javor oválné listy. Prostě to bylo peklo. Člověk přemýšlel, jak tu dřevinu ještě popsat, aby to trefila. Nakonec z ní po půl hodině vypadlo, že by to mohl být jilm. To tu ještě nebylo. Ihned jsem šla zjišťovat na Wikipedii, jak ten jilm vypadá. A ano. Opravdu je to on. Na světě prý existuje velké množství druhů jilmů. Jak těch původních, tak i šlechtěných. A snadno se mezi sebou kříží. Tam kde bydlím já, vlastně těchto stromů moc neroste. Nejhojnější jsou u nás javory, jasany, břízy, duby, borovice a smrky. Ale jilmy jsem vlastně do teď neznala. Třeba jich ale v naší krajině roste víc, než si myslím.

Také jsem musela vyfotit, jak jsou na tom třešně. Jestli jsou v pořádku, a tak. Nevím jak ostatní, ale tenhle exemplář je v pohodě. Květy má už hodně odkvetlé a začínají se tam dělat malinké plody. Ale je to pláně. K jídlu to nikdy moc není. Co se ale týče ořešáků, tak pomrzly všechny , které potkávám. Letos ořechy prostě nebudou. Ještě že máme železnou zásobu z loňska.

Už z dálky mě upoutaly tyhle tři keře. Dva šeříky na okrajích a uprostřed cosi, u čeho mi byla jedno, co to je. Minula jsem to bez povšimnutí. Ani pohledem jsem o to nezavadila. Spíš mě pouze zaujal ten kontrast fialové a zelené. Ale do příště vám to zjistím.

Tady je fotka šeříkových květů. To je zrovna ta, která tvoří pozadí tohoto blogu. A nebyl to vůbec špatný nápad. Své vlastní fotky budu na designy používat častěji.

Nesmí chybět ani panoramatický výhled do dálky. Můžete vidět louku, větrolam a v dálce pak pár stromů, pole a zase louku. A úplně vzadu je jakýsi les. Prostě dokonalá krajina. 

Mám ráda violky. Mají takový netypický květ. A přesto je krásný. Už jsem vzdala určování druhů u tohoto řádu rostlin. Stejně si mnohé jsou podobné jako vejce vejci. Každopádně tady na tom místě rostou přece jen trochu jiné, než na té louce, kterou jsem procházela, když jsem fotila sérii "Když vedro překvapí". Tam jsou takové víc žluté.

Když jsem se k té violce otočila zády, naskytl se mi tento pohled. Ty mraky jsou fascinující. Kde se tam vůbec vzaly? Křísahala bych, že tam před chvílí ještě nebyly. To je přifoukl ten vítr tak rychle? Nebo jsem nesledovala oblohu na téhle straně? Jak jsem je jen mohla přehlednout?

Tady jsem uvnitř větrolamu. I tuhle fotku jsem zkoušela dát jako pozadí na blog, jenže se neosvědčila. nemohla jsem najít ten správný odstín stránky, který by se k ní hodil. Naštěstí mě zachránily ty šeříky.

Další takový výhled. Tentokrát z druhé strany větrolamu. Moc ráda fotím tyhle kopce. Dávám si nový cíl. Dojít až k nim. Doufám, že je neminu. Člověk kolikrát pro stromy nevidí les. Znáte to.