Návrat sněhu

Po krátké a snad trochu i deštivé oblevě opět trochu přituhlo a napadl nový sníh, a tak se u fotek z 14. 2. opět můžete kochat touto bílou pokrývkou. Škoda, že jsou tentokrát jenom dvě. Ale chápejte. Tentokrát se mnou, kromě psa, šla i ségra a já se nemohla soustředit na krajinu. Přesto si však myslím, že se mi podařily zachytit opravdové kuriozitky.

Například tohoto pštrosa... No, spíš je to asi nandu. Z fotky jako takové je ale stejně prd poznat. Já si toho ptáka musím pořádně prohlédnout v reálu a pak teprve aplikovat své nové poznatky z Wikipedie. Jinak, když už jsme u toho, on ten zdejší pán chová jen samé exotické druhy. Běžný člověk má doma slepice a králíky. Ti odvážnější kozy, ovce, či krávy. Jemu ale za plotem běhají lamy, klokani, ptáci podobní pštrosům, pávi a vůbec všechno možné. Jednou mu jeden klokan utekl a zaběhl se až do sedm kilometrů vzdálené obce. Tam ho čas od času vídali překvapení řidiči a celí poplašení volali policii. Jenže když někomu tvrdíte, že jste na silnici málem přejeli bílého albínského klokana, co pak vám na to asi řekne? O této události kdysi psali i na novinky.cz. 

Rozmáčená

Zdravím vás, vážení čtenáři. Já jsem se rozhodla, že tentokrát půjdu do sebe a nebudu mít pauzy mezi jednotlivými články nebudou tak dlouhé. Alespoň pro tentokrát. Asi jsem se dočkala oné tolik očekávané vzpruhy. Pořídila jsem si totiž nový mobilní telefon. Ano, dotykový chytrý telefon a to jsem vždycky byla jejich odpůrce.  Zejména proto, že jsem měla strach. že se na něm stanu závislá. V tomhle jsem si vůbec nevěřila. Dále tu byl strach z toho, že tyhle moderní mobily jsou sledovány Ilumináty a zaryté tvrzení, že mi ten tlačítkový mi stačí. Všechno tohle je samozřejmě fakt. Pak jsem si ale uvědomila, že nemá cenu jít proti technologickému pokroku. Že jsem dost moudrá na to, abych dokázala používat moderní technologie s rozumem, že Ilumináti sledují i tlačítkové telefony a že i já si uvědomuji výhody toho, že si můžu třeba zkontrolovat komentáře na blogu, i když zrovna nemám přístup k počítači. A také na tom mobilu můžu poslouchat písničky. To byl vždycky můj sen. V neděli jsem šla i na procházku, abych si vyzkoušela, jak se s ním fotí. Ty, co jsem však vyfotila však uvidíte možná až v říjnu. Znám přece své letošní tempo. No zkrátka, když si koupíte nějakou novou krásnou věc, získáte tím i novou energii, a tak se můžete pustit i do činností, které jste dříve dělat nemohli. Podobně působí, když se zbavíte nějaké staré hnusné věci. A teď pojďme opět vrátit v čase. Tentokrát do  7. února 2021.

Tenhle potůček... či spíš takovou strouhu vedoucí z jednoho rybníka do druhého a dost možná ještě dál, já fotím poměrně často. Například v článku "Před větrolamem, za větrolamem" a nebo už ve velmi archivní záležitosti "Ještě více sněhu" z roku 2018. Je jich ale ještě více. Prostě je to takové kultovní místo, kde se prostě člověk nemůže nezastavit. 

Slunce a sníh

Ach, zase jsem dlouho nezveřejnila žádný článek. Víte, že poslední dobou mám energii na všechno možné, jen ne na blogování? Vždyť já vlastně fotím, kreslím, čtu, objevuji a poslouchám zajímavou hudbu... a o tom všem se přece dá psát. Ale nějak se k tomu nemůžu dokopat. Dokonce by se našla i mnohá jiná témata na zpracování. Já se prostě začínám bát, že už jsem blog tak trochu přerostla. Jako bych napsala vše, co mělo být napsáno a je třeba jít dál... Ne, nebojte se. Samozřejmě ho zatím rušit nebudu. Vždyť by mě to mrzelo a za půl roku bych si stejně založila nový a pokračovala dál. Já se znám. Možná jsem prostě potřebuju nějakou vzpruhu. 

Ale co, jdeme raději na ty fotky. tahle je z 27. ledna. Takhle nějak vypadá výhled z okna naší kuchyně. Fotila jsem to hlavně kvůli obláčkům, které ale ve výsledku jsou sotva vidět. Ve skutečnosti byly lepší. Ale to panorama. Někdy si říkám, že je škoda, že někde v naší vsi není rozhledna. Myslím, že by se v ní užila...