Když fotím západní nebe

Dobrý den, milí čtenáři.  Vánoce vánoce máme za sebou a máme tu Silvestr. Myslím že můžeme opět najet na obvyklý režim přidávání článků.

Je tu opět pokračování v nápadu fotit určitou světovou stranu. Už jsme si vzali na paškál sever a jih. A 24. října přišel na řadu západ.  

Ten den bylo zase tak krásně. Takové procházky mám ráda. Ani moc zima, ani moc horko. Je jedno, jestli svítí slunce a nebo ne. Hlavně nesmí nějak moc pršet nebo foukat ledový vítr. To by mi asi vadilo. 

Touhle fotkou jsem chtěla znázornit, že z vrby už tenkrát začalo opadávat listí. Vlastně mě do dnes ani nenapadlo nějak přemýšlet nad tím, že každý druh stromů, ba každý strom jako jednotlivec, začne žloutnout a opadávat v trochu jinou dobu. Člověk to tak nějak věděl vždy, ale až teď si to plně uvědomil. 

Já mám vlastně ráda podzim. Na loukách je nízká tráva, pole už jsou sklizená a já se nemusím otrocky držet cest, ale můžu putovat i mimo ně. Což je vlastně fajn, pokud vám záleží na tom, abyste nepotkávali lidi a auta. Jinými slovy chcete mít aspoň chvíli klid od civilizace. 

Tady na tomto místě jsem ale neodbočovala z cesty. To až o kousek dál. 

Jinak tady opět můžete vidět, jak některé stromy měly ještě zelené listí a jiné už byly téměř holé. I když já mám podezření, že tyhle jsou už léta mrtvé. 

Vždycky když jdu okolo tohoto rákosí, vzpomenu se na pohádku, kde byl jakýsi vodník, co řekl hlavnímu hrdinovi, že mu bude dávat do cesty překážky a vyčaroval rákosí. Bylo to takových pět rostlin, kterými šlo snadno projít. Tímhle by ale asi člověk procházet nechtěl. 

To není Země. To je zahrádka. A jestli máte srdce, musíte to taky cejtit... Jo, viděla jsem nedávno film Vesničko má středisková a dovolila jsem si užít větu neustále se kochajícího doktora. 

Tady přibližně skončila moje procházka. Chvíli jsem se ještě pokochala, jak slunce prosvítá skrze žloutnoucí listí stromů a vyrazila tou samou cestou nazpátek. 

A jak už asi tušíte, tuto část větrolamu fotím nejradějí. Jednou jsem tu viděla zapadající slunce trůnící přímo v tom dolíku. Škoda, že se fotka s tímto výjevem nedochovala do dnešních dnů. Tak tu máte alespoň tuhle. A víte co? Až přijde léto, tak si na ten okamžik počkám. 

A tato řada stromů mi něčím připomínají vykotlané zuby. Nikdy před tím jsem si toho ale nevšimla.