Pár minut před deštěm

Zdravím, milí čtenáři. Dnes tu mám pro vás další procházkové fotky. Jednu ze soboty 25. května a zbytek z neděle 26. května.

Na téhle sobotní, je ono pole s jetelem inkarnátem, které jsem vám slíbila minule. Už bylo rozkvetlé skoro celé, a tak jsem ho mohla vyfotit. Něco tak nádherného na tomto místě už dlouho nebylo. Vlastně ani nevím, že by tu kdy rostlo něco jiného, než tráva. Ale klidně tu mohlo být i obilí. Tohle byl vždycky pro mě jen málo zajímavý kus půdy. Až letos, když se tam objevit tenhle jetel, příiáhl mou pozornost.

Když jsem v neděli vyfotila tuhle fotku a posléze jsem se na ní podívala, uvědomila jsem si, že je mi tenhle výjev nějak povědomý. A to nejen proto, že tudy často často chodím. Já už jsem tohle na jedné fotce totiž mám. Můžete ho vidět v článku s názvem "Za kouřovým sloupem". Tehdy ale ještě nerostly listy na stromech a tráva hnědá a zválená od sněhu, který rám před tím byl.

Za pár chvil jsem z jednoho směru slyšela slaboulinké zahřmění. Podívala jsem se tím směrem a překvapeně jsem si všimla jak je obloha na téhle straně temná. Já jsem sice koukala na meteoradar a věděla jsem, že nás štrejchne okraj nějaké větší bouřkové přeháňky. Proto jsem také neplánovala nějakou extra dlouhou procházku. 

Já momentálně byla tak deset minut od baráku a věděla jsem, že ještě nějakých pět minut můžu pokračovat dál. Pak bych se vrátila.

Když už jsme u těch jetelů, tak tohle je jetel plazivý. Úplně ten nejběžnější bílý jetel, který roste prakticky všude. A myslím, že ani není tak fotogenický, jako například jetel luční. Tedy aspoň mě se až doposud nepodařil vyfotit skoro vůbec. Až teď se. jakž takž vydařil

Tady u téhle mochny husí jsem se rozhodla, že se otočím a půjdu zpátky. Vycítila jsem, že tohle je poslední šance včas se vrátit domů a nezmoknout. Jinak, mochnu mám docela ráda. Je nízká a kdybychom jí měli na zahradě, nemuseli bychom tolik sekat. Mech by byl ještě lepší. Ale člověk si nevybírá. 

Tady jsem se snažila vyfotit, jak mochny rostou uprostřed cesty. Jenže jsou špatně vidět, Jen žluté tečky napovídají, že tam něco kvete. 

To by nebyl rok, abych nevyfotila květy šípkového keře. Letos jsou opět nádherné. 

Kdo nás ale asi nadobro opustil je jeden z těchto dvou stromů. Takovou dobu rostou vedle sebe a teď zbyl jenom tem vpravo. Zůstal osamělý. Už nemá svého parťáka. Tolikrát už jsem je fotila, jak si tu tiše rostou pospolu. Například je můžete vidět v článcích "Když se strom odívá do zlaté", "V letní krajině" a "Střípky letní krajiny". Ale teď to vypadá, jako by ty stromy někdo ořezal a jeden z nich v dubnu zmrznul. 

A nyní něco veselejšího. Letos všude rostou opravdu krásné sedmikrásky. A je jich spousta. A na některých místech jich je víc, než jinde. A zrovna tohle místo člověka upoutá již z dálky.

Někde tady začalo mírně poprchávat. To mě ovšem vůbec nevyvedlo z míry. Vždyť už jsem byla takových sto padesát metrů od domu.