Jako v létě

Zdravím, milí čtenáři. Dnes jsem tu opět s nějakými těmi fotkami z procházky. Tentokrát z neděle 19. května. Ten den bylo opět velice teplo. Skoro až horko. A takové úděsné parno. Den před tím pršelo a jak se asi ta vlhkost odpařovala ze země, způsobovalo to takový jakoby takový vlhký teplý vzduch, jako ve skleníku. Kdyby nefoukal ten vítr, člověk by se skoro zalkl. 

Vy si asi už nepamatujete na poslední fotku z článku "Když voda odráží celý svět". Na ní je fotka rubu listu javoru stříbrného. A právě ten zmíněný javor někdo docela dost ořezal. Ten strom však již obrůstá a za pár měsíců bude zase hezký. Na tomto místě jsem si ale uvědomila, že jsem chtěla jít jinou trasu. Tak jsem se zase otočila a šla zpátky. Chtěla jsem přece kráčet těmi samými místy, jako v den, když jsem fotila sérii "Když vedro překvapí".

Hned u Božích muk rostl tento úchvatný jetel luční. Je nádherný, viďte? Někdy člověk ani nemusí sázet nějaké extra nóbl kytky. Vždyť i ty nejobyčejnější rostliny, mají něco do sebe. A to i když jsou často považovány za plevely. Ale jetely jsou často i pěstovány jako krmení pro dobytek nebo jako zelené hnojení. 

Ve výše zmíněném článku "Když vedro překvapí" jsem si mimo jiné postěžovala, že je moc horko, ale díky absenci listů na stromech není k nalezení ani žádný stín. Tentokrát byl ale svět opět v pořádku. Člověk se alespoň na okamžik mohl schovat před prudkým sluncem. A také foukal vítr, který se zdál být celkem osvěžující.

Na téhle fotce je opět jetel. Teď, přesněji řečeno jetel inkarnát. Na tomto místě je ho celé pole. Tehdy v dubnu ještě nekvetl. Ale říkala jsem si, že se později podívám, jak jeho květ vypadá a podle něj snadněji určím druh. Teď mám jiný plán. Ono těch květů totiž bylo velmi málo. Ale v neděli se sem podívám zas. Chci vyfotit pole plné červených květů.

Ten den vlastně byly velice nádherné mraky. Takové trojrozměrné a nadýchané. A ta tráva po těch několika deštích neuvěřitelně poporostla. Takhle na jaře je ještě svěží a zelená. 

Ať tak, či tak, tohle je přesně ten typ fotky, který se prostě hodí jako pozadí na plochu. Světlo a stíny tentokrát hrály v můj prospěch. 

Na podzim 2021 jsem si všimla jedné cesty, která byla zatarasená padlým stromem. Bylo to v článku "Pátrání ve vodách" Pak jako bych zapomněla, že jsem se kdysi chtěla zjistit, co je za ním. Ten den jsem ale měla vnuknutí, že by bylo dobré se tam konečně podívat.

Cesta vede trochu za roh. Po několika desítkách metrech jsem došla na posečenou louku o velikosti dvou fotbalových hřišť. A za ní pole s obilím a dál nějaké jehličnaté stromy. Byla to krásná louka. Jen mě nenapadlo jí vyfotit. Tady odsud vidět není. Každopádně jsem došla na konec louky a pak jsem se vrátila na hlavní polňačku. 

Mě se vždycky líbil tenhle kopec. Při pohledu na něj si člověk připadá jako někde ve Skotsku. Občas se tam i pasou krávy. Nyní to tam však zeje prázdnotou. A kdesi daleko napravo odsud je ten lesík s tou mezerou. který byl mým cílem, když jsem fotila sérii "Když dálky lákají". 

Tady tuž jsem zase na cestě k domovu. Někde taky jsem si uvědomila, že je mi opět horko. Asi proto, že přestal foukat ten blahodárný vítr. Slunce se se zdálo být pichlavé. Člověk si připadal, jako by navštívil skleník. Těžký vzduch visel nad člověkem jak deka. Ale mraky přicházely temnější, než před tím. Koukla jsem se na počasí v mobilu a zjistila jsem, že se opravdu blíží nějaká prudší bouřková přeháňka. Vlastně dvě. Ale obě minou místo, kde bydlím. V noci už ale déšť přišel. Byl vydatný, ale jinak celkem poklidný. Dokonce i párkrát decentně zahřmělo. Přísahala bych, že tohle pršení mi meteoradar nehlásil. Ale nevadí.