Občas se prostě bavím tím, že kreslím hudbu. A některé písně jsou tak fascinující, že jsem je už nakreslila několikrát. Jako třeba tuhle.
Obrázek k této písni jsem totiž už přidávala na svůj minulý blog. Tenkrát vypadal jako fialovo-černé klubko a byla jsem s ním hrubě nespokojená. Nezachytila jsem totiž tu nejhlubší podstatu té hudby. Člověk prostě cítí podobné napětí, jako u nevysvětleného snu. Ona ta píseň totiž více připomíná chaos, než obraz. Je jaksi neproniknutelná a jednotlivé prvky jdou tak nějak přes sebe. Kdosi mi pak napsal, že k té písni, by se spíš hodila barva červená. Tři roky mi trvalo, než jsem přišla na to, kde tu červenou barvu slyší. Já prostě víc poslouchám hlasy lidí. Fialový hlas zpěvačky, tmavě šedý až černý hlas zpěváka, tu spirálovou melodii... Někdo jiný asi víc poslouchá hudební nástroje. A fakt jsem tam zaslechla kytarové rify, které jdou zakreslit v podobě rudých blesků. A těch blesků jsem měla udělat mnohem víc. A pak jsou tam ještě housle, které ve mě evokují oranžový déšť. Ohnivý déšť. Ale to je jedno.
Důležité je, že jsem konečně uchopila nějakou linii. Že jsem našla konec toho klubka a rozkryla se mi scenérie, co má hlavu a patu.
Chaos, bouře, která jakoby neustává a ještě dlouho bude zuřit. Prostor, který je k nežití. A přesto všechno má odzvoněno, protože se právě pod ochranou propletených keřů rodí nové světlo.
A stejně mi ještě něco uniká. Nějaké jádro, které je pod tím vším... Vždyť já už si překládala i text a na nic jsem nepřišla. Tak příště, no.
