V záři babího léta

Zdravím, milí čtenáři. V neděli 24. září bylo venku obzvláště krásné počasí. Sluníčko svítilo, větřík foukal a teplo tak akorát. A proto tato procházka byla obzvláště příjemná. 

Jako první jsem vyfotila tento výhled. Zaujalo mě totiž to slunce, jak svítí nad špičatou hradbou mraků, co vykukuje zpoza stromů. Přišlo mi to zajímavé i navzdory takové té obyčejnosti. 

Další zajímavé panorama s úchvatným mrakem nad krajinou. Nádherně zelená louka, keře a stromy vzadu v záři teplých slunečních paprsků. Nic nenasvědčovalo tomu, že by co nevidět měl začít podzim. Ale takové dny jsou vlastně nejlepší. Ani horko, ani zima. 

Bez silniční fotky bych vlastně nebyla spokojená. Ale ono se to někdy přímo nabízí. Člověk koukne před sebe a uvede ho v úžas krása zeleného porostu, co lemuje cestu. Prostě si toho nejde nevšimnout. 

Mou pozornost také téměř vždy přitáhne kontrast mezi mrtvým a živým. Či to, co je mrtvé i živé zároveň. Jako zrovna tyto dva stromy. Jako ta rajčata u nás ve skleníku. Totálně mrtvá, seschlá, plesnivá haluz, z níž ovšem roste zelený  kvetoucí výhon.

Na téhle fotce opět vládnou zajímavé světelné podmínky. Slunce, které teď svítilo kdesi šikmo za mými zády částečně zakrýval mrak. To vždycky udělá takový tmavší efekt.

Ačkoliv jsem měla za to, že tento výjev jsem fotila několikrát, vypadá to, že to bylo jenom jednou. V článku Jdeme k vodě můžete porovnat rozdíl mezi tím, když se fotí v září a když v prosinci. Také tam oproti roku 2020 přibyl stoh slámy, nebo čeho. Co se ale nezměnilo je přítomnost dýní u rybníka vpravo. Když jsem fotila sérii Kolem rybníků ze září 2018, také tam rostly. Akorát minule to byla dýně Hokaidó, co je známá tím, že se může použít i se slupkou a tentokrát to byly takové ty, co se z nich vyřezávají ty rádoby strašidelné obličeje na Halloween. Což je podle mě úděsné plýtvání dýněmi. Na polévku se přece hodí každá. 

Miluju focení vodních ploch, ve kterých se odráží zeleň. A tento den byl obraz na vodní hladině tak ostrý. To se nestává každý den. To když jsem fotila sérii V zemi květinových víl, byl ten samý rybník díky vlnkám trochu rozostřený. V článku Skrze louky a vodu si můžete všimnout, že ač i tehdy byla voda působivá, plavalo v ní nějaké smetí. A v den, který dal vzniknout fotkám s názvem: Když slunce svítí, ale nehřeje, byl rybník pokryt tenkou vrstvičkou ledu, takže byl úplně k nepoznání.

Tahle fotka normálně uráží můj smysl pro souměrnost. Tady byl úmysl hlavně vyfotit ty dlouhé večerní stíny. Ta silnice se mi tam prostě vecpala. Ona je normálně na kraji, i když musí být uprostřed. Za normálních okolností bych to smazala. Ale nakonec zvítězil ten odlesk tehdejší atmosféry.  

A konečně poslední. Vypadá to, že se sluníčko opět schovalo za mrak. Ale ten by vcelku průsvitný. Některé vrcholky stromů jsou osvětlené. Jinak tohle panorama vypadá téměř horsky, nemyslíte?