Generální úřad pro tmu

Onehdy jsem při zkoumání kapely "Umbrtka" nalezla píseň "Generální úřad pro tmu". A to bych nebyla já, abych na její motivy nevynalezla povídku. Už jste někdy psali fanfikci na blackmetalovou píseň? Je to zábavné. Svým způsobem si za to jistě zasloužím být ukamenována. Příběh rozkrývá běžný pracovní den bezejmenného zaměstnance. A vlastně nebýt "Metra 2033" a některých nelogických zážitků z práce, které jsem pozměnila a hodně zveličila, ani by ten nápad nevznikl. Plus ještě nějaký ten vliv konspiračních teorií. Nakonec docela poučné dílo. Tedy, je to vlastně úplně hrozné...

Nevýrazná

Toto jsou fotky z předminulé procházky. A víte, že už teď nevím, odkud ty fotky jsou a že si z té procházky nic nepamatuju? Tedy ne určitě. Ale asi je vám to jedno. A ani to nebyla výrazná procházka. Matně si vybavuju jen plané třešně. Ale ty vyfocené nemám. Místo toho tu máme jednu mlžnou dálavu.

Jeviště jako krb

Hele, už jsem to po několika měsících prostě musela naskenovat a zveřejnit, abych to mohla konečně založit do desek.

6. Rozladěnecká

A toto už vůbec nehodnoťte. No prostě to tak je. Člověk občas z práce přijde tak nějak rozladěný, aniž by pořádně věděl proč. Jako třeba 15. června. Prostě den, či týden byl tak nějak otravný. A aby se mohl naladit, musí se nejdříve zbavit napětí. Snad by pomohl sport. Nebo procházka. Ta je ještě lepší, protože mám ráda procházky v přírodě a tam se člověk zbavuje napětí i ladí zároveň. Ale jak často člověk stojí celý den na nohách, je rád, že dál, než na záchod se plahočit nemusí.

A tak vznikl tento soubor asociací. Nějak jsem se tentokrát nemohla dobrat konce a stejně to dneska nějak nefunguje. Ale aspoň už se mohu soustředit. Asi půjdu za chvíli spát. Možná potřebuju spíš nějakou ladící četbu.

Jo, TOHLE je ta píseň, co právě potřebuju. Dneska i zpívám...

Rozladěnecká

Vlastně nevíš

co si počít,

a tak napiš,

jak jen začít.

Vlasy padaj,

nohy hnijou.

Hlasy volaj

že zabijou.

Slipy smrdí

a nůž krájí.

To ti vadí,

když tě znají.

Zítra zemřeš,

narodíš se.

Na chléb mažeš

něco zase.

Střídáš bytí

a čteš žvásty.

Co se ztratí,

je zas tady.

Únavou padáš

a nohy lámeš.

Oraz si nedáš.

Nějak to zvládneš.

Zrada cifer,

těch zničených.

A jde páter

dnů zamčených.

Snáře nelžou.

Jsou jen hloupé,

když ti selžou.

Dáš si frappé?

Snídáš něco,

co snad neznáš?

Vidíš něco,

co snad neznáš?

Ne? Tak neser,

když jdeš lesem.

Míjíš pár děr

a v nich já jsem.

A v nich jsem já,

když slunce žhne

a oheň plá

a had se hne.

5. Zuřivost

Tahle báseň byla napsaná 27. 5. ve vzteku. Protože psaní básní uvolňuje napětí lépe než třískání do věcí. Nepsala jsem něco podobného už někde? No nic. Každopádně jsou okamžiky, kdy napsaní básně nepomůže a já musím dělat dřepy. To mám vyzkoušené. Ale mě se asi zvyšuje fyzička, nebo co. Nevadí...

Zuřivost

Cizí paže ti zas drásají hrudník

a klakson zmaru ohlušuje svět.

A klátí se ze strany na stranu

ten strom, co byl samý květ.

Chrlíš ze sebe v návalu žití

cosi, co trháš v hlubinách

a někde opodál to zas ztratíš,

když procházíš se v bažinách.

S nepochopením všeho ve všedním žití

krájíš krok za krokem ve všech těch dnech.

Chaos těch idolů plány ti hatí.

S nepochopením všeho vydáš jen vzdech.

Zloději chodí, když se ty nedíváš

a berou všechno včetně jsoucnosti.

A ani tak si ničeho nevšímáš,

a nechceš znát tajemná zákoutí

Čas koupání

Dneska jsme se ségrou koupaly pejsky. Něco tak strašného jsem už dlouho nedělala. Nejdříve jsme si vzali na paškál Ňufa. To je ten větší a mladší. Víme, že se při koupání rád pere, vyskakuje z vany, stříká pěnu na všechny strany. Prostě se nerad myje. Proto byl taky první na řadě, dokud jsme při síle. Jenže celou dobu byl strašně hodný. Sice jsme ho museli uklidňovat milým tónem v hlase. Vyskočil z vany, až když jsem začala zpívat. Už to neudělám.

Nedlouho po dešti

Ovšem tentokrát Jsem s těmi fotkami nedělní procházky udělala terno. Jsou takové svěží. To je tím, že jsem tentokrát sledovala znamení, co mi vesmír posílal. Chtěla jsem si ten den obzvláště užít tichou introvertní rozjímací procházku. Původně jsem měla v plánu jít na toto místo, kde jsem fotila poslední Záchvěv zimy a Volání deště. Je to velmi osamělé místo. Ale protože když jsem došla k rozcestí, vyjel odsud traktor, změnila jsem plán.

A samozřejmě jsem udělala dobře. Došla jsem až ke kravínu. Tolik heřmánků pohromadě jsem ještě dlouho neviděla. A ten odér, co se po tom deštíku rozlinul po kraji. Odbočila jsem pak na trasu, kde jsem fotila Mrazivou záři a Mezi květy. Vždyť říkám, že se ty procházky opakujou. Ještě že pokaždé objevím úplně jiné zajímavé věci ke zvěčnění.

Klíč králů a lehké zmatení

Tak na tu vysokou školu, co jsem se hlásila, jsem se nedostala. Nevadí. Stejně jsem ještě neměla nastudováno všechno, co jsem potřebovala mít nastudované k přijímačkám. Měla jsem začít dříve, když vím, že jsem pomalá. Ne až měsíc před. To je asi pozdě. Stejně mám pocit, že jsem moc velký magor a introvert a že psycholožkou stejně být nemůžu. Potřebuju se učit něco jako filosofii, psychologii, šamanismus, estetiku, umění a úctu k sobě samé a sociální dovednosti současně a nabytými vědomostmi bych pak produchovňovala svět. Taky nevadí. Aspoň mám teď čas na znovuobjevování písní z Landových muzikálů a hlavně jeho rockové opery "Klíč králů". Vím, staré věci, ale momentálně v tom asi potřebuju něco najít. :-)

Vrbová zátoka

Tento obrázek jsem nakreslila už před nějakou dobou, ale až nedávno jsem ho znovu objevila, když jsem hledala nějaký čistý papír, abych někde mohla udělat evidenci svého oblečení. To byla taky estráda. Dá docela práci zapisovat počet triček, mikin kalhot a všeho ostatního. Pak zaznamenat, který hadr je v dobrém stavu a který ve špatném. Který je poměrně zachovalý, ale jenom se mi hnusí. Co je třeba vyhodit do koše, co dát do takového toho charitativního kontejneru, co je naopak třeba koupit. A mě to hrozně bavilo. Já nebýt tak racionální, tak se na to vrhnu ještě jednou, i když už to není třeba. Ale v psacím stole mám ještě bordel. O víkendu na to bude možná nálada. Ale tím odbíhám od tématu.

Obrázek je kreslený růžovým gelovým perem. Nevím, proč mi do ruky padla zrovna tato barva. Možná mi chyběla, možná byla jediná, co šla vyrvat z kelímku. Rozpočítadlo jsem asi tentokrát nepoužila.

4. Proud pokroucené mysli

Tohle je taková asociační báseň. Dalo by se říct, že skoro až nesmysl. Ale když člověk napíše jeden verš a hned se vás napadne další, je dobré ho také napsat. A ne se místo toho zaobírat myšlenkou typu: "Sakra to je kravina, to sem nemůžu dát. Budou to číst lidi." Ne, to jsem si zakázala. Tím člověk jen brzdí proud...

Proud pokroucené mysli

Zbytek dilematu ztratil se v mlhách

a v podobě mrazu uchvátil mysl.

Když hořící svícen uvidíš v mrákotách,

myslíš si že jsi lempl.

V mrazech všedního žití otvíráš nevědomí

z něhož démon na tě vyskočí

a všichni lidé malověrní

za tebou se otočí.

A krach na burze neovlivní tvoje sny,

když koukáš z okna do noci,

jak řezník vychází z masny

na zádech s velkou matrací.

Traktor zmizel v oblacích prachu

a břečťan se plazil po stromech.

Vidíš ten rozdíl v údolích strachu?

Vidíš to hovno v záhonech?

Jen vejdi do zahrad stínů

a obětuj volný čas.

Zaber se do vlastních plánů

a otři slzy ze svých řas.

A v mracích na konci listopadu

i uprostřed léta někdy v červenci

vidíš i krásu někde vzadu.

Vidíš tu kočku mizící.

A v těch černočerných stržích

když slyšíš ty hlasy,

tě ani světlo tě nezadrží,

vždyť už máš přece provazy.

KVĚTEN 2018: Jednotlivec a celek

Z toho mála, co jsem si měla minulý měsíc možnost pustit, sem dám toto, protože jsem si fakt jistá, že jsem to viděla skutečně minulý měsíc. :-)

(https://www.youtube.com/watch?v=KVQduQk_9rc)

Vůně květů

Když tak o tom přemýšlím, dlouho jsem sem nedala nějaké fotky z procházky. Třeba tahle byla obzvláště poučná.

Třeba jsem objevila tento keř s bílými květy. Přísahám, že nikdy dříve jsem ho tu neviděla, ačkoliv tohle je moje docela obvyklá trasa a dle jeho velikosti je tam asi už několik let. Kde ale byl, když nikde nebyl? Chodila jsem snad tudy vždycky, když nekvetl a tak jsem to považovala za běžné křoví?

3. Neplánovaná

Tak a máme červen. Sakra už. Ne, že by to byl špatný měsíc. Naopak. Ale... ale... ale... zase jsem na pokraji hysterie. Já mám zítra přijímačky na tu vysokou školu. Víte, jak já jsem nervózní a ve stresu? Jak jsem rozčílená. A na pokraji panické ataky. Ani kakao nefunguje. Člověk by do toho kopnul. Takové napětí. Víte, jaká by teď vznikla drsná báseň?

Ségra mi říkala, že si mám představit, že je to jen takový nezávazný testíček. Ale člověk z toho vyšel. Už jsem dlouho nepsala žádný testíček. A už vůbec ne tak daleko od domova. Vlastně jsem celou dobu byla úplně v klidu, až dneska to na mě dolehlo. Jestli se mi bude chtít při tom testu na velkou, jako při maturitě, tak se z toho poseru. Hele, už se pokouším o vtip. Tak to zase tak zlé nebude.

Myslím že udělám deset dřepů. Ano, v půl dvanáctý v noci.

Tak, hotovo. Je to o dvacet procent lepší. Škoda, že neumím kliky. Až se vrátím domů, tak se je začnu učit. A svědí mě koleno. Ten komár... Ten komár. Myslím, že raději zkusím tu báseň. Už můžu souvisle psát.

Vyvržená noha z tlamy nepřítele,

který před svou kaplí pokleká.

Posílá všechny šmahem do prdele

a čeká na smrt, co ho tak leká.

Vlasy si škube, zuby trhá.

Teď chrčí v koutě a krev plive.

Jen plamen svíčky stíny vrhá

a klame sebe, rukou mávne.

Zrádnou propast dějin pomalinku otvírá

a dlouhou cestou vydává se do hlubin,

když někdo cizí teď na něj lstivě zírá

a na okraji dějin, roste blín.

Ta zlatá záře vidět je už z dálky

přes hřebeny hor musí až k ní.

Přes chaosy časů, přes úskalí války

trmácí se světem a hudba zní.

Už mě to nebaví. Víte co? Pustíme si radši Brontosaury a Nightwish, než nepřítel vyvrhne ještě něco horšího, než nohu. Sice to pořád ještě není ono, ale už nemám potřebu pobíhat šíleně po místnosti. Vlastně ty sloky mají lehce zlepšující se tendenci. Jinak, opět se nesnažte tomu rozumět. Je to jenom vejšplecht aktuálního napětí. Hele, 0:00. Něco si přejte.