Dobrý den, milí čtenáři. Vánoce vánoce máme za sebou a máme tu Silvestr. Myslím že můžeme opět najet na obvyklý režim přidávání článků.
Je tu opět pokračování v nápadu fotit určitou světovou stranu. Už jsme si vzali na paškál sever a jih. A 24. října přišel na řadu západ.
Ten den bylo zase tak krásně. Takové procházky mám ráda. Ani moc zima, ani moc horko. Je jedno, jestli svítí slunce a nebo ne. Hlavně nesmí nějak moc pršet nebo foukat ledový vítr. To by mi asi vadilo.
Volejte sláva a tři dny se radujte... A pět dní se radujte. Na dnešní den jsem čekala, jako na smilování boží. Je tu štědrý den. Poslední den, kdy ještě budu muset zveřejnit dílo do Adventního kalendáře. To prostě chce oslavu. jinak, víte, čemu se divím? Že třeba členové kapely Alkehol nemají syndrom vyhoření. V podstatě mají monotónní činnost, jako já. Akorát oni dělají písně o chlastu, kdežto moje tvorba se týká zimy a Vánoc.
Tak, a je to. Dvacátý třetí příspěvek do adventního kalendáře je hotový. Tentokrát jsem se pokusila o tripple drrabble. Tedy příběh přesně o 300 slovech. Co se týče námětu, je to takový experiment. Víc k tomu asi říkat nebudu. Jen vás vyzvu, jestli byste se nechtěli pokusit uhádnout, od kterého slavného díla jsem se inspirovala.
Zdravím, drazí čtenáři. Je 22. prosince a toto je další článek do Adventního kalendáře. Pomalu, ale jistě se chýlíme ke konci. Myslím, že si všichni oddechneme, až bude 25. prosince.
Tentokrát je opět na řadě kresba. A jako vždy jsem nevěděla. co nakreslit. Nicméně mě napadlo, zadat do vyhledávače"Vánoční tradice". Doufala jsem, že naleznu nějaký pěkný obrázek, kterým se budu moci inspirovat. A našla jsem tento. A abych pravdu řekla, ani jsem se neobtěžovala snažit se o to, aby můj výtvor vypadal stejně, jako předloha. Ani by nemělo cenu se o to pokoušet. Leda že by člověk ustřihl kus toho papíru, aby měl alespoň stejný poměr velikostí jeho stran.
Zdravím, milí čtenáři. Nastalo nejdůležitější období roku. A tím samozřejmě není nic jiného, než zimní slunovrat. Myslím, že je na místě zařadit báseň o něm do Adventního kalendáře. Pro naše pohanské předky (a je jedno, jestli se cítíte být Slovanem, Keltem nebo Germánem) byly slunovraty a rovnodennosti velice podstatné. Byly to přece svátky slunce, ne? Když potom do Evropy přišli Křesťané šířit svou víru, zjistili, že nemají šanci vytlačit staré tradice. Proto si je přivlastnili, předělali si je po svém. A tak se stalo, že přibližně v tomto období slavíme narození Ježíše Krista, přestože se ve skutečnosti narodil někdy v březnu. A takových proradností se stalo ještě několik. Například s Velikonocemi, pálením čarodějnic, s dušičkami... no, nebudeme to rozvádět. Tohle měl být ve skutečnosti pozitivní článek.
No zkrátka, kdybychom neměli zimní slunovrat, neměli bychom Vánoce a bez nich by nebyl ani Adventní kalendář. Takže asi tak. :-)
Zdravím, milí čtenáři, vítejte u další části Adventního kalendáře 2021. Tentokrát jsem se rozhodla napsat drabble, ve kterém jsem se pokusila zpracovat jeden z mnoha vánočních nešvarů. Jestli vás zajímá, jaký, zjistíte to, až rozkliknete celý článek.
V podstatě toho mám moc. Všechen ten úklid, výzdoba a cukroví. A aby toho nebylo málo, musím ještě dokoupit poslední dárky. Úplně nejhorší je, když se někoho zeptáte, co by chtěl k Vánocům, a on odpoví, že nic nepotřebuje. To by člověk vyskočil z kůže.Já vím. Vlastně lidem říkám to samé. Ale když to zažíváte z opačné strany barikády, je to zlé.
Prostě by mi vyhovovalo, kdyby napsali seznam se svými přáními, co by chtěli mít pod
stromečkem. No zkrátka příští rok, když někdo řekne, že nechce nic, bude jednoduše bez dárků. Tak je to správné. Přísnost musí být.
Zdravím, milí čtenáři. Pamatujete si, jak jsem psala, že minulá koláž určitě nebude poslední? Vytvořila jsem totiž novou. A tentokrát jsem vůbec nevěděla, jak jí mám udělat. Neměla jsem nápad. Skoro jsem to i vzdala. Věděla jsem, že s tímhle nastavením mysli jsem se do koláže prostě pouštět nemohla.
A tak jsem rozmýšlela, jakou jinou technikou budu tvořit. Mám to teď docela nastudované, tak proč si některé nevyzkoušet. Nakonec jsem se rozhodla pro froasáž. Tu vymyslel český umělec Ladislav Novák. Spočívala v tom, že zmuchlal papír, pak ho narovnal a přetřel zředěnou čínskou tuší. Poté zvýraznil ohyby, které mu něco připomínaly a doplnil to akvarelem. Jenže kde taky v neděli v deset večer seženete čínskou tuš a nebo akvarel, že jo. Vzala jsem tedy své oblíbené olejové křídy, jednu vzala a jejím bokem jsem zmuchlaný papír vybarvila. Pak jsem zvýraznila to, co mi připomínalo kopce,
Když jsem se pak na to dívala, připadalo mi to takové chudé. Řekla jsem si, že se přece jen vrátím ke koláži. Zintenzivnila jsem tedy hledání vánočních obrázků v časopisech. Z toho, co jsem našla, jsem nakonec vytvořila něco nepojmenovatelného. No, raději se k tomu už nebudu vyjadřovat. :-)
Toto je osmnáctý příspěvek do letošního Adventního kalendáře. Tentokrát jsem vážně měla strach, že mě dnes nenapadnou žádné verše. Pocítila jsem totiž akutní odpor k opětovnému opěvování krás zimy, jako ve svých předchozích básních. Zjistila jsem, že se snažím být moc pozitivní. A to skoro až na sílu. To sice nějakou dobu funguje, ale jednou si člověk prostě musí přiznat, že už to stačilo. Vždyť už jsem z toho v podstatě znechucená.
Tehdy jsem si uvědomila, že je to třeba vzít za jiný konec. Že je třeba trochu pustit ke slovu i mé gothické já, které skomírá pod nánosem prachu všedního žití. Proto jsem si na youtube opět po roce vyhledala kapelu XIII. století a zkoumala, která píseň by mě nejlépe inspirovala. Ukázalo se, že je pro tentokrát nejlepší tato píseň. On ten gothic rock má totiž úplně jiné vibrace, než heavy metal nebo folk metal, tak proč toho nevyužít.
A skutečně. během krátké chvíle se mi ze sebe (nebo z vesmíru) podařilo vyloudit báseň. Po jejím napsání se pro jednou cítím velice osvěžená. To už jsem dlouho nezažila.
Zdravím, milí čtenáři. Když jsem po sobě četla toto drabble, říkala jsem si, že jsem ho měla zařadit hned někam na začátek adventního kalendáře. Jenže to bych ho neměla sepsat až dneska, že jo. Ale co. Na pořadí koneckonců nezáleží.
Ne, nebojte, já nezapomněla na šestnáctý příspěvek do Adventního kalendáře. Jen nebyl čas to zveřejnit. Vytvořila jsem to dopoledne. potom jsem šla do práce na odpolední. Když jsem pak přišla, zase dlouho trvalo, než jsem se dostala počítači. Ale stihla jsem to v termínu. Ještě před půlnocí.
Obrázek jsem opět kreslila olejovými křídami. Když už se mi léta válí v šuplíku, je třeba je také využívat. Pokoušela jsem se o ztvárnění takových těch domů co se ještě dneska nachází ve finských vesnicích. Jsou dřevěné a velmi často natřené na červeno. Nicméně jsem se dopustila chyby. Možná jsem totiž měla udělat bílé okenní rámy a dveře. Jistě by to více vyniklo. Ale to je jedno. Finsko je velká země a jistě se v něm najde hodně takových baráků.
Zdravím vám, milí čtenáři. Máme 15. prosince. Minulý rok touhle dobou mi došly před připravené příspěvky a pak jsem musela každý den něco pracně vymýšlet. To je tak, když celý rok je to takové lážo plážo, samá prokrastinace a pak se na to pořádně vrhnu opravdu až v prosinci. Těší mě jen to, že nejsem oproti minulé zimě pozadu. Jsem na tom úplně stejně.
Toto je další příspěvek do Adventního kalendáře. Je to vlastně můj první pokus o sci-fi. Námět mě napadl čistě náhodou. Asi už jsem tak zoufalá z hledání vhodných témat do tohoto projektu, že z toho vylezlo nakonec toto.
A je tu 13. prosinec. Dnes je na řadě obrázek. Kreslila jsem ho tenkrát, jak v televizi dávali pohádku "Princezna zakletá v čase". Tu jsem totiž ještě neviděla a proto jsem si jí nemohla nechat ujít. Zároveň jsem však u té televize nechtěla sedět jen tak na prázdno. Rozhodla jsem se, že nakreslím něco do Adventního kalendáře. A protože jsem nevěděla, co ještě nakreslit, hledala jsem inspiraci mezi obrázky z internetu. Po kratším hledání jsem objevila tento. Není sice nakreslený úplně přesně, ale i tak je to dle mého názoru důstojný příspěvek.
Zdravím, vážení čtenáři. Je tu další příspěvek do Adventního kalendáře 2021. Nyní s pořadovým číslem dvanáct. Tentokrát jsem se pokoušela o další báseň. Šla jsem na to zase z jiného úhlu. Je to o slovanské bohyni zimy a smrti Moraně. Tak snad jsem jí tím nějak nezneuctila.
Tohle je vůbec poprvé, co jsem, jako příspěvek do adventního kalendáře použila koláž. A patrně nebude poslední. Měla jsem přibližnou vizi, jak by mělo dílo vypadat. Nějaký nalepený oválný rámeček, pozadí bílé nebo nakreslené pastelkami a vystřižený vánoční stromeček.
V krabici se zbytky časopisů
jsem nalezla nějaké vánoční číslo Chvilky pro tebe a podařilo se mi v ní
nalistovat vhodnou stránku. Byla na ní jakási reklama. Ta ale obsahovala vánoční prvky. Takže jsem jí vytrhla, ustřihla tak, aby to ve velikosti
formátu A5 a vystřihla jsem no ní oválnou díru. Vzniklý útvar jsem nalepila na
papírový podklad. Doprostřed jsem pak nakreslila zimní krajinu. Následně jsem
hledala nějaký vánoční stromeček, který bych tam mohla nalepit. Jeden
jsem našla, ale nepovedlo se mi to vystřihnout hezky. A beztak byl moc malý. Ve
Chvilce pro tebe už žádný jiný nebyl. Musela jsem shánět dál. Nakonec jsem
nalezla v jiném časopise obrázek se zasněženým barákem, u kterého byly
smrky. Tentokrát jsem stříhala mnohem opatrněji a povedlo se. Ty jsem také
nalepila. Ještě to chtělo ozdoby. Naprosto přesně jsem věděla, kde je vzít.
Vzala jsem děrovačku, nějaký leták z Billy a nadělala pár koleček. Ty jsem pak s velkými
obtížemi nalepila na stromy.
Báseň o rampouších jsem chtěla složit už nějakou dobu. Nějak ale na to nebyl vhodný okamžik. Nakonec se mi ale podařilo něco sesmolit. Zlí jazykové by mohli tvrdit, že toto snad ani žádná pořádná báseň není. Vždyť se to skoro vůbec nerýmuje. Avšak… existuji přece i díla s rýmy nepravidelnými. A také mají své kouzlo.
My rampouchy
Visíme tam.
Zdravím, vážení čtenáři. Ani si nedovedete představit, jak pro mě bylo náročné psát tuto povídku. Trvalo mi to možná od srpna do listopadu. Nejdříve mě vůbec nenapadalo téma. Ale vůbec. Meditovala jsem nad tím ve dne v noci. Pak mi přišla myšlenka, že bych mohla pátrat, jestli nenajdu nějaký zimní obrázek, podle kterého by šel napsat příběh. Ten jsem nakonec našla. Je samozřejmě úchvatný. Odkaz na něj je zde. Jenže ani tak mi nešlo nic vymyslet. A když už jsem konečně začala psát, tak to šlo velmi pomalu. Neustále jsem měnila názvy míst a jména postav. Překonala jsem takové tři tvůrčí záseky. Nakonec se to ale přece jen podařilo dokončit.
Abych pravdu řekla, má kresba nevypadá ani zdaleka tak, jak jsem si představovala. Obličeje vždycky byly moje slabá stránka. Nikdy na nich ve skutečnosti nikdo nedokáže určit, kdo na obrázku je. Jako například tenkrát, když jsem se pokoušela nakreslit Honzu Toužimského z kapely Arakain a vyšel mi z toho omylem Torin Pavéza. Kdybych se ovšem pokoušela nakreslit Torina, vypadal by na mé kresbě, jako Toužimský. Až takhle špatně jsem na tom se svým kreslením.
Tentokrát jsem se ale pokoušela o animované postavy, takže Elsu a Annu poznáte alespoň podle vlasů a oblečení, když už nic jiného.
Po napsání této básně, jsem si říkala, že je škoda, že jsem nikdy nedostala zakázku a vytvoření slabikáře pro děti. Myslím, že tohle by se tam akorát tak hodilo. Ale myslím, že ten, co existuje je už tak dokonalý, že není třeba již vymýšlet nic nového.
Dneska by za normálních okolností měli chodit čerti s Mikulášem. Bylo tedy třeba vytvořit něco s podobnou tématikou. Minulý rok to byla báseň. Tentokrát jsem si troufla rovnou na povídku. Původně měl příběh probíhat úplně jinak a s jinými lidmi. Ale dopadlo to nakonec takhle. Vypadá to, že můj proud inspirace se poněkud uhnul a já v dimenzi představ narazila na úplně jinou hospodu. :-)
Námět na tuto báseň mě asi napadl na nějaké procházce už v lednu na začátku roku 2021. A není divu. Zima 2020/2021 byla na sníh bohatá. Proto nebylo těžké se naladit na zimní verše. Jen mě mrzí, že jsem se nesnažila toho vytvořit víc. Teď bych to měla bez starosti. Teprve nyní se zima zeptala, co člověk dělal přes rok.
Napsat tuhle povídku bylo náročné. Začala jsem s ní někdy v lednu a skončila až na konci července. Přitom by se řeklo, že je to tak banální téma. Ale když člověk zrovna má takovou nechuť k psaní, je to holt těžké. A to ani nepočítám to, že to původně mělo být komediální a nakonec se z toho vyklubalo drama. Naštěstí ale spisovatelská krize byla prozatím úspěšně zažehnána.
Dobrý den, vážení čtenáři. Rok se s rokem sešel a já jsem pro vás opět nachystala Adventní kalendář. Pouštím se do toho zas, ačkoliv vím, jak to bylo minule náročné. Ráda bych řekla, že všechno se dělá lépe, když je to lépe rozvržené. Jenže já vůbec nic rozvržené nemám a inspirace také chodí, jen když se splete. :-) Navíc to vypadá, že jsem v tuto dobu se svými výtvory úplně stejně pozadu, jako jsem bylo loni touhle dobou. Ale já to zase zvládnu. Já si věřím.
A začneme, jak jinak, než
oddělovačem, který opět budete vídat po celých následujících dvacet tři dní,
když nepočítám dnešek.
Tentokrát jsem ho měla hotový velice rychle. Už jsem věděla, jak se oddělovače vytváří a měla jsem i vizi, jak má vypadat. Vlastně to není žádný grafický zázrak. Je to jen vločka s čárou Svůj účel to však splní. Snad se vám tedy bude alespoň trošku líbit.
Zdravím, milí čtenáři. Předminule jsem zveřejnila sérii "Když fotím severní nebe". Později jsem dostala nápad, že bych mohla zabrat i ostatní světové strany. A 17. října jsem to uskutečnila a vzala si tentokrát na paškál jižní směr. Ten den jsme měli po dlouhé době velice zamračenou obloha. Vlastně je to dobře. Přiznejme si. Kdyby mi proti foťáku svítilo slunce, výsledek by byl nejistý. Fotky by mohly být úchvatně stejně tak, jako hrozné. Ale toto tvrzení by člověk přece mohl aplikovat na jakékoliv počasí a světelné podmínky.
Když se podíváte na první fotku, možná si povšimnete, že jsem objevila nový styl focení. Když se podíváte na nějaké starší, zjistíte, že před tím jsem prakticky skoro nikdy při focení vzdálenější krajiny nedopustila, aby mi tam zaclánělo něco, co je v popředí. Ale na této procházce jsem si uvědomila, že to někdy není na škodu. Když tomu náhoda dá, někdy to vpadá i působivě. A co teprve to, jak podzim některé stromy začínal barvit lehce do žluta. Je to zase o něco více, než na fotkách minulých.
Dobrý den, milí čtenáři. Jsem tu opět s dalšími fotkami z procházky. A ačkoliv byl tehdy 10. říjen, sluníčko stále ještě docela pěkně hřálo. Pro focení se zdály být celkem příhodné podmínky.
Ten den jsem fotila hlavně zvířata. Původně jsem ten úmysl neměla, ale tak nějak se to skloubilo do hromady. Své putování jsem začala tou samou trasou, jako v jednom ze svých minulých článků. Šla jsem okolo výběhu s ptáky emu.
Dobrý den vážení čtenáři. Onehdy jsem si po opravdu velké době pustila méně známou píseň "Miluju severní nebe" od kapely Katapult.V podstatě je to zhudebněná báseň od Františka Gellnera. Už když jsem jí slyšela poprvé, napadlo mě, že bych mohla na procházce fotit jenom severním směrem. Pak jsem na to tak nějak zapomněla. A až letos 3. října jsem to konečně uskutečnila. Já mám totiž ve svém chytrém telefonu kompas. Proč to nevyužít?
A vlastně to nebyl špatný nápad. Člověk tak zachytil krajinu z takových úhlů, z jakých by ho to před tím ani nenapadlo. Víte, co to znamená? Že jsem zase prolomila to prokletí, které mě nutí fotit neustále to samé. Jako například toto. Z téhle strany jsem vlastně ten den jsem zaznamenala tyto stromy poprvé.
Zdravím, vážení čtenáři. V úterý 28. záři na svatého Václava jsme měli volno. A protože v práci asi bylo málo objednávek, tak nás nechali doma i v pondělí 27. září. A to jsem měla radost dvojnásobnou. Taková věc totiž vůbec není samozřejmostí. A protože i mamka si ve své práci vzala dovolenou, proč to nevyužít a nevyjet si někam dál, než do Strakonic? Vlastně ona naplánovala cestu do Plzně.
Respektive obě ségry v Plzni studují a za pár dní jim měl začít školní rok. A to bylo třeba aby se tam už dopředu zabydlely. Ubytování sice už měli zařízené, ale ještě bylo třeba si tam navézt oblečení a kdejaké jiné potřebné věci. Já, mamka a jedna ségra, jsme jeli jeli jedním vlakem, tak druhá ségra jela tím vlakem, co jel ještě před tím. Neptejte se mě, proč to probíhalo takhle zvláštně. Sama si to snad ani nepamatuju. Asi tam z nějakého důvodu potřebovala být dřív a nám se nechtělo vstávat tak brzo.No zkrátka, když jsme překonaly přemrštěné složitosti a ďábelskou výluku, dorazily jsme konečně do Plzně. Samozřejmě že jsem se těšila, že jeden z mých fotografických článků na blog se konečně ponese v jiném duchu, než ty předchozí.
Ten den bylo poněkud vlhké počasí. Chvíli mrholilo, chvíli poprchávalo. Ale bylo to tak mírné, že se člověk ani neobtěžoval vytahovat deštník z batůžku. Tady jsme na Plzeňském náměstí. V podstatě mě dost vyvedlo z míry. Taková velká, de facto prázdná obdélníková plocha. Nikde nic. Jen na jednom místě se tyčila obrovská gotická katedrála svatého Bartoloměje, která se mi málem nevešla na fotku. Ale jinak je pěkná, že jo?
Dobrý den, vážení čtenáři. Je pátek a s ním jsou tu opět fotky z mé procházky. Tentokrát jsou z 26. září. Jak to tak vypadá, krátce před tímto dnem vrátilo opět léto... Nebo spíš konečně přišlo léto... Na čtrnáct dní... No nic. Počasí je jedna z mála věcí, na kterou si nemá cenu nijak komentovat.
Na fotce můžete vidět ty pštrosy, které chová ten člověk od nás. Tedy, on jsou to vlastně emu, pokud máme být přesní. Nejsou to dost zdařilé fotky. Ti ptáci pořád chodili sem a tam, a tak jsou trochu mázlí. Oni prostě nemůžou chvíli postát.
Zdravím, vážení čtenáři. Dneska pro vás mám, co do příběhu, opravdu zajímavé fotky. A to tyhle z 19. září. Pár dní před tím totiž do jednoho z rybníčků, co je při cestě vjelo auto. Řidičovi se holt udělalo špatně na tom nejhorším místě, na jakém mohlo. Ale byl zachráněn a nic se mu nestalo. Všechno dobře dopadlo. A to bych nebyla já, abych si tudy nenaplánovala procházku a neprozkoumávala to tam. Asi si říkáte že na tom nic ke zkoumání není. Určitě ne skoro týden po tom. Ale to, že jsem šla tudy, mělo i jiný neméně malicherný důvod. Později se k tomu dostaneme.
První věc, která mě při cestě zaujala a kterou jsem musela zvěčnit, jsou tyto špendlíky. Takové malé švestkoidní plody, ze kterých jsou výborné ovocné knedlíky. A letos jsou větší, než kterékoliv roky před tím. Tentokrát jsem si ale utrhla asi jen pět plodů a šla jsem dál. Ovocné knedlíky jsem totiž měla nedávno. Oni si s tím špačci poradí.
Dobrý den, vážení čtenáři. Dnes bych ráda opět zveřejnila něco z mých podivných snů, co se mi v noci zdály. A dneska nebude jeden, ale hned dva. Mám totiž pocit, že ačkoliv se mi každý z nich zdál v jiný den, nějakým způsobem spolu jistě souvisí.
Dobrý den drazí čtenáři. Na téhle procházce jsem si zvolila tu samou trasu, jako tehdy, když jsem fotila sérii Z nových úhlů pohledu. Tehdy jsem nedošla až nakonec kvůli bahnité cestě. Podařilo se mi to tentokrát? To se dozvíte, když rozkliknete tento článek.
Zdravím, vážení čtenáři. Dnes se společně podíváme na fotky z 15. srpna. Tentokrát jsem opět měla problém s vymýšlením názvu. S tím jsem se potýkala naposled... někdy před měsícem. Co si budeme povídat. Někdy jsou fotky tak různorodé, že se jen těžko pojmenovává. A tak mi nezbylo nic jiného, než si zavzpomínat, jak probíhala situace, při které jsem zrovna tu konkrétní sérii fotila. Ale to přece dělám vždycky, ne? Nakonec mi název "Skrze louky a vodu" přišel nejpříhodnější.Takto procházka byla poměrně dlouhá a komplikovaná. Navštívila jsem při ní mnoho mých oblíbených okružních tras a spojila je v jednu velikou.
Hned po šesti minutách mého putování jsem u božích muk narazila na tyto přenádherné houby. Hned bych je sebrala, jenže to, že rostly na místě, kam běžně chodí čůrat cizí pejsci, mě docela odradilo. A taky jsem tušila, že mě ještě čeká dlouhá cesta a nechtěla jsem je s sebou tahat. Takže nakonec zůstaly tam, kde jsou.
Dobrý den, milí čtenáři. Je tu další pátek a proto je třeba zveřejnit další článek. Před časem jsem se tak rozhodla, že musím příspěvky na blog vydávat jednou týdně v jeden konkrétní den. Jen tak se přece dá zabránit tomu, že vydám tři články krátce po sobě a pak měsíc v sobě nenajdu energii tvořit nic nového. Takhle se to tak nějak rozloží. Člověk se ani neunaví a ani nemá syndrom vyhoření. Samozřejmě, že i tak mám chvíle, kdy mě baví dělat články víc a jindy zase méně. Myslím že to jde v cyklech. Ve svých plodnějších obdobích se mi třeba podaří vytvořit víc věcí. Když to člověk zveřejní všechno najednou, tak pak nemá materiál pro to, aby cokoliv publikoval ve dny, kdy nemá žádnou inspiraci.
A teď k fotkám. Jsou ze dvou různých procházek. Minule jsem se zmiňovala o tom, jak jsem chtěla fotit motýly a vůbec se mi to nedařilo. Tentokrát jsem se o tom chtěla pokusit znovu. A jak se mi to povedlo, musíte posoudit sami.
Tyto fotky jsou z 4. srpna. Ten den jsem nechtěla jít nikam daleko. Na nebi byly takové děsivé mraky. Bála jsem se, že zmoknu. Ale pes se potřeboval projít. Respektive já měla náladu někam jít a pes trval na tom, že musí se mnou. Jako vždy.
Hned po půlhodině se mi poštěstilo a já uviděla modráska. Těch už dneska moc není. Díky průmyslovému zemědělství ubývá z přírody rostlina krvavec toten, který potřebují k životu jeho housenky. Proto je pro mě takový svátek, když tu rostlinu nebo tohoto motýla spatřím. Není to bůhví jak povedená fotka. Ale jako dokumentace to asi opravdu stačí.
|Nedávno jsem si vzpomněla, že tady na blogu mám rubriku "Sny", kam bych správně měla zapisovat to, co se mi v noci zdálo. A vidíte. Blog existuje bez mála šest let a za celou dobu jsem tam stihla přispět jen dvěma články. Svým způsobem se to neodpustitelné.
Zdravím, vážení čtenáři. Dnes se společně podíváme na fotky z 30. července. A kupodivu to nebyla neděle, jako vždy, nýbrž pátek. Tak nějak jsem trochu začala kašlat na to, že fotit budu pouze na nedělních procházkách. Částečně to asi také zavinila dovolená a to že v týdnu bylo často lepší počasí, než o víkendu. Z toho důvodu proto v neděli člověk často nikam ani nešel.
Ten den byly mraky opravdu jako malované. Jinak, mě se tahle fotka zdá nějak povědomá. Jako bych jí už někdy fotila. Když jsem na blogu, jestli tam nebudu mít vyfocené stejné místo, našla jsem jen toto. druhá fotka v článku "Po větru" mi přijde trochu podobná. Ale je to úplně jiné místo... Úplně jiný strom. A když tak o tom přemýšlím, tak i při psaní tohoto úryvku mám pocit déjà vu. Jako bych to už někdy psala, i když jsem to nepsala. A možná se mi to zdálo ve snu. A možná mám jenom v podvědomí nějak zasunutou vzpomínku na to, jak jsem to fotila. Proto mám pocit, že už jsem viděla toto místo. To bude tím.
Původně jsem tuto sérii fotek z 11. července chtěla nazvat "Mokvající odpoledne" a bylo by to velmi přesné. Ale sebekriticky jsem uznala, že to asi nebude úplně ono a že musím vymýšlet dál. Pak mě napadlo pojmenování "Příliš mokrý den". Taky by se dalo použít. Ale "Odvrácená tvář přírody" mě napadlo už když jsem to fotila. A teď jsem si na to vzpomněla.
Na první fotce můžete vidět svlačec. Protože prostě miluju svlačce. Tady se ale moc nevyjímají, protože jsou trochu zarostlé v trávě. Tak příště, no. Ještě asi kvetou, tak je můžu fotit ještě nějakou dobu.
Zdravím, vážení čtenáři. Tohle je poslední příspěvek do třicetidenní... dobrá... do mnohaleté hudební výzvy. Už jsem měla strach, že to ani nedokončím. Ale zadařilo se. Tentokrát jsem sem měla dát písničky, u kterých si myslím, že jejich videoklipy mají něco společného. Bylo to náročně, to vám řeknu. Shlédla jsem mnoho hudebního materiálu na youtube a nic jsem nenacházela. Někdy jsem nad tím usilovně přemýšlela a jindy nad tím zase meditovala. A opět bez úspěchu. To až po mnoha úmorných měsících mě cosi osvítilo.
Rozhodla jsem se nakonec pro píseň Umai od Skupiny Shireen a Les kostí od skupiny Delorein. Jejich videoklipy se od sebe tak liší a zároveň jsou si tolik podobné.